Spartan Race Stadion - Stade de France

 

 

Přiznávám, rok 2021 jsem nějak zazdila. Tím myslím na tomto blogu. Byla jsem už dost unavená z veškerého přesouvání, udsouvání a zklamání. Datumovka se změnila a s tím přilša i nová naděje. Virus začíná být prostě součástí našeho života. Nějak se s tím popereme. 

Takže co tu máme? Resty, hodně restů. Jako první příchází na řadu má srdcová záležitost - Spartan Stadion na slavném Stade de France. Třikrát odložený a... a kdo si počká, ten se dočká. 16.4. 2022 se závod uskutečnil.  

Závod uprostřed Paříže. Co by mohlo být logisticky jednoduššího? Co by se asi tak mohlo stát? VŠECHNO. Představte si situaci, kdy máte zařízeno vše potřebné. Letenky, ubytování, registrace, pojištění, zdravotní způsobilost. Vše zaplacené, zbývalo jen úspěšně zvládnou "Tetris" na letišti (rozuměj poskládat věci tří lidí do jednoho kufru). Věci nachystané, naplánované a pozjišťované. Zde mi přijde vhodné zmínit podmínky, které jsme si stanovili při hledání ubytování. Musí to být blízko stadionu (buď pěšky, nebo přímé spojení MHD), minimální hygienický standard a vybavení a bezpečná čtvrť, žádné no-go zóny, které bohužel nejsou v Evropských městech ničím výjimečným a samozřejmě rozumná cena. 

Následující část se netýká přímo samotného závodu

Večer před odletem ale ledabyle kliknete na skupinovou konverzaci a hláška "34 nepřečtených zpráv" způsobí mírné zhoupnutí žaludku. Přejedete na první a tam stojí "Mě vomejou, přišel mi mail, že nám stornovali ubytování". Nulová emoční reakce. Okamžitě mi prolétla hlavou složka vzpomínek na téma "absurdní situace s ubytováním v zahraničí". Složka je obsáhlá a tohle nijak nevyčuhuje. Takže i přes to, že se jedná o prodloužený velikonoční víkend a do Paříže míří půlka Evropy,  v klidu hledáme, přijímáme fakt, že asi budeme muset snížit požadavky a kolem desátě rezervujeme jiné ubytování. Na tomto místě bych chtěla podotknout, že má poznámka a nedůvěře k Airbnb a návrh cenově odpovídajícího hotelu Ibis Bourget asi 4 km od stadionu byl přehlasován. Musíme tedy čekat, až ubytovatel rezervaci potvrdí. Má na to 24 hodin. Ráno nic potvrzeného není. Odpoledne také ne. Ve chvíli, kdy nastupujeme do letadla rovněž. Po přistání stále nic a nám je jasné, že jsme se právě stali členy pařížské komunity bezdomovců :) Mimochodem zaplacené ubytování nám pronajímatel stornoval proto, že se tam objevili nějací brouci... (dodnes nevíme, jestli štěnice, švábi, mravenci, či co nám to přeorganizovalo celý pobyt).

Po asi dvou hodinách dalšího hledání a řešení problému s podporou Airbnb dostáváme zprávu, že ubytovatel nereaguje, nedokáží nám pomoct najít náhradu, ale jako omluvu máme přijmout kompenzaci v podobě příspěvku na jakékoliv ubytování, které si najdeme. Ano, akci kulový blesk končíme rezervací v hotelu Ibis Bourget. Akorát to dnes bylo o tři tisíce dražší, než včera. Takže jsme přešvihli rozpočet, máme dva pokoje místo jednoho. Zbytek snad dobré.

Vlak z letiště se blíží k zastávce, která bude naším dopravním uzlem po celý pobyt. No, teď mě neberte špatně, ale když jsme vystoupili a po pěti minutách na ulici zjistili, že jsme skutečně jediní běloši v okolí, nebylo to úplně příjemné. Přání bydlet v bezpečné čtvrti dostává trhlinu. Je ale třeba říct, že jsme se nesetkali s ničím ani náznakem negativním a nakonec jsem si minimálně já našla ke čtvrti Bourget místo v srdci. 

Další den proběhl standardně a podle plánu. Celý den ve městě a pěší trojboj Louvre-Vítězný oblouk-Eiffelovka. Krom toho, že jsme zjistili, že fotokoule (lensball) dokáže usměrnit sluneční světlo tak, že během vteřiny spálí ruku a tak jsme při pikniku u Eiffelovky podpalovali papíry a peří, se nic zvláštního neudálo. 

Zajímavý moment přišel večer, když jsme hledali, v kolik ideálně jet na stadion. Z naší zastávky vlakem dvě stanice a asi 8 minut. Jenže vyhledávač ukazoval, že ty dvě stanice to jede 35minut. Blbost, nějak to zlobí. To není možné. No raději vyrazíme dřív. Ráno jsme došli na stanici, a už u vchodu se na nás vrhnul pikolík v oranžové vestě. Vlak nejezdí. Dnes začíná třídenní výluka. Tak díky, výluku na Velikonoce musela naplánovat nějaká myslivna, fakt. Odeslali nás někam do kšá na náhradní bus (který bychom sami asi těžko někdy našli) a jeli ke stadionu. Trvalo to 20 minut. Nic se neděje. Akorát náš požadavek na snadné spojení se stadionem vzal za své. 

Konec části, která se netýkala samotného závodu

Takže konečně závod. Museli jsme všichni projít bezpečnostní kontrolou. Gendrově korektní záležitost. Vyhodili mě z fronty, kde lidi ošmatával chlap a musela jsem se zařadit do estrogenního koridoru. Registrace bez komplikací. Skutečně kontrolovali potvrzení o zdravotní způsobilosti závodit a bohužel mi ten papír nechtěli vrátit. Takže kdo by mířil do Francie, raději si potvrzení od doktora okopírujte. 

Vše výborně organizované, starty po 6-8 lidech v minutových intervalech. Časové posuny se nekonají. Chvilku jsme fandili elitním běžcům. Lehkou nervozitu přinesl pohled na asi tři závodnice, které absolvovaly šplh a po několika minutách se u něj jaksi objevily znova. Takže dávat pozor a nezabloudit.

Vůbec jsem nevěděla co mám čekat. Něco málo přes tři týdny od chirurgického zákroku a stále v lhůtě, kdy jsem dle doktorů neměla vůbec nic dělat. Kromě absence tréninku jsem ale necítila žádný problém. Stehy už byli pomalu vstřebané. Takže v klidu, jen ať se něco nestane a nepotrhám si to.  Věděla jsem, že s výkonem to valné nebude. Ale pro mě bylo výhrou už jen to, že jsem se konečně do té vysněné Paříže dostala. 

Následovalo očekávané, klasické spartanské překážky oddělené pobíháním nahoru a dolů po schodech. Schody jsou hlavním motivem stadionového formátu. Musím ale říct, že nejsou schody jako schody. Když si spomenu na závod na amsterdamském Ajaxu, byl v tom celkem zásadní rozdíl. Schody na Ajaxu byli "dlouhé" na každý mi vycházeli dva kroky a tak šel člověk nahoru vždy tou samou nohou. Tak pak logicky byla daleko víc odrovnaná. Schody na Stade de France byli drobné, krátké a bylo to vlastně takové cupitání, kdy jediné, co se tam dalo řešit byla otázka "Mám sílu se do toho opřít a jít přes dva"? 

Nikde po celou dobu závodu jsem nezaznamenala slabé místo, kde by člověk mohl zabloudit a vysvětlení pro zakufrování elitaček nemám. Další specialitou stadionu jsou crossfitové "překážky". Jde vlastně o úkalo o 15 opakováních. Zde si na nás organizátoři přichystali zvadání slambalu, vyskakování na beznu, skákání přes lano a angličáky s těžkým válcem. Záměrně nepíšu skákání přes švihadlo, protože tohle byl kus lana, na který byste mohli uvázat ropný tanker. Takže to spočívalo ve vynaložení velké síli na přehození lana přes hlavu a pak jeho překročení. Úplně poprvé jsem se setkala s posledně jmenovanou disciplínou. Měli jsme udělat cvik, který vpodstatě odpovídal angličáku, ale po celou dobu jsme museli ze stran za okraje držet těžký válec. Já odhaduji 15-20kg. V dolní poloze se dělal klik na válci (v mém případě kontrolovaný pád a rána do prsou), v horní poloze se musel zvednout nad hlavu do natažených rukou. Naprosto upřímně - tohle byla velká vyndavačka a už v půlce mi to vůbec nechutnalo. Obrovská radost a příval pozitivní energie přišel po trefení oštěpu (však víte :) ). Hřebínek vzápětí sundal pád na slackline, se kterou většinou problém nemívám. Ovšem velké vrásky mi dělal stav síly rukou včetně samotného úchopu. Nějak moc pomalu jsem šplhala, Monkey bar s odřenýma ušima, přítah na Inverted Wall až na druhý pokus...

Tréninková pauza byla dlouhá a tak jsem se dopředu smířila s faktem, že dost možná nezvládnu závěrečný Multirig. Neměl totiž "sprintovou" podobu - pouze kruhy, ale sestával se z lana, kruhu, příčné tyče, dvou kruhů a závěrečného lana. Krom toho, že byl kruh za tyčí proklatě daleko, měla jsem přirozeně obavu, že se s těma rozklepanýma rukama neudržím na laně. Přibíhám ke konstrukci pravdy a jistím se před ostudou zachycenou na videu rezignovaným zahýkáním "Netoč to, mám dost a nejspíš spadnu". Tak si tam stoupnu a najednou mám před sebou už jenom to poslední lano... Rozhodla jsem se následovat staré OCR moudro "Když se ti to nelíbí, tak na to nešahej". Pomodlila jsem se, abych trapně nepromáchla a po mohutném zhoupnutí ho přeskočila. Klaplo to, spadl mi kámen ze srdce a po přelezení Slipwall a přeskoku nezapálené hromady dřeva byla v cíli. Placka, triko, banán, fotostan a pak uvědomění si, že krom hnusné spáleniny od lana se nic nestalo. Takže závodit můžu, ale musím začít pořádně trénovat...  

Žádná katastrofa už nepřišla. Odpoledne jsme ještě stihli procházku Montmartrem, prosvištěli kolem Moulin Rouge, vyšlápli na Sacre Ceur, koupili si proklatě drahé makronky + nějakou kravinu na památku a šli si sbalit k odjezdu. 

Konec dobrý, všechno dobré. A formát "Stadion" si velmi ráda při nejbližší příležitosti zopakuji.

O co dál? V Paříži jsme si připálili čumáky, tak co se třeba zchladit ve Švédsku (Tough Viking) :) 

Tough Viking Stockholm 2022