Mistrovství Evropy Spartan Race 2020 – závod, který nebyl

 

Vlastně ani nevím, jak začít vyprávění, které nemá dobrý začátek a nemá ani dobrý konec. Ale i takový je život. V tomto příběhu platí víc než kdy jindy: "Jestli najdeš cestu bez překážek, určitě nikam nevede (A.C. Clark)". Je ale potřeba mít na vědomí, že nikam nemusí vést i ta, která je překážek plná.

Již třetím rokem jsem se chtěla zúčastnit ME Spartan Race. V roce 2018 jsem se do francouzského Morzine nedostala, protože jsem nevěděla, jak to chodí, a když jsem si zjistila kvalifikační podmínky, bylo už pozdě. O rok později jsem si vše pohlídala a kvalifikovala se pro jistotu asi 5x. Netrpělivě jsem vyčkávala na datum a lokalitu a pak přišla studená sprcha. SR zvolil (zřejmě záměrně) stejný víkend, jako organizátoři oficiálního ME v OCR. Po krátkém nervovém otřesu jsem samozřejmě zvolila mistrovství v Gdyni a obětovala nádheru italského Alleghe.

Tak přeci do třetice všeho dobrého a zlého. Pohlídaná kvalifikace. Termín a místo rakouský Oberndorf, září 2020. Paráda. To se s ničím krýt nebude, a tak jsem se registrovala hned, jak to bylo možné.

Jenže rok 2020. Přišel virus a všechno začalo padat jako domino. Pařížský Stade de France, švédské Malmӧ, italské ME OCR v Dolomitech, slovinská Kranjska Gora, francouzské Morzine, dánská Kodaň… Všechno pryč. Vše zaplacené předem. Radši to nepočítám… Ale vypadalo to, že Oberndorf by mohl vyjít. Ne, je rok 2020, takže Obernorf „přesunut“ na Tenerife v prosincovém termínu. Hmm, Tenerife, tam jsem nikdy nebyla. Kde přesně to je? Aha, někde v úrovni hranice Maroka a Západní Sahary. Sakra proč je mistrovství Evropy v Africe? Ne, dokud je na datumovce 2020, nebudu se ničemu divit.

Příjemným překvapení byla vůle původní oberndorfské skupinky Tenerife zkusit. Převedli jsme registrace a zabukovali ubytování. Letenky z opatrnosti zatím neřešili. Týdny ubíhali a Temná strana sílila. Virus drtil systém s čím dál větší silou. Ne ne, Tenerife nebude. Zrušíme ubytování. Tenerife nebude, když už nám to oznámí? Tenerife nebude, celá Evropa i svět je v řiti. Jenže Spartan si myslí, že poručí větru, dešti i covidu. Tenerife bude, je to nejbezpečnější místo v Evropě. Není důvod závod rušit. Komu se tam nechce, má smůlu. Registrace se vracet nebudou a převádět taky ne. Demagogie. Pro peníze všechno. Přišlo velké dilema. Jak se tam dostat, když je letecká doprava v rozkladu? Za jakých podmínek se tam dostanu? Negativní test placený z vlastní kapsy. Španělské povolení ke vstupu do země. Tranzit přes Německo. Nesmím mít ani rýmu, jinak mě nemusí pustit do letadla. Co na to v práci?? A tohle všechno musí klapnout čtyřem lidem. Pět dní před odletem přišla zpráva o vyhlášení nouzového stavu v celé oblasti Kanárských ostrovů. Sportovní akce zakázané. Takže co? Spartan ujišťuje, že má výjimku a závod není v ohrožení. Tak teda jdeme na to.

Vše zařízené, vše zaplacené a já v pondělí ráno nervózně přešlapovala před odběrovým místem ve Vojenské nemocnici. „Dobrý den, test s anglickým potvrzením, to máte za dva tisíce… děkujeme. Nekrčte ten nos“. Ok, vytřený mozek; mít zdravotnice Parkinsona, tak z toho mohla být lobotomie. Nervozita roste… už je z toho slušný stresíček. Večer začínají chodit výsledky. Negativní… pozitivní… negativní. Sakra, takže všichni neodjedeme. Po osmé večer pípla SMS a málem jsem dostala infarkt. Negativní. Uf… Takže dokončit odbavení, vyplnit výjezdní doložku, v práci a doma říct, že teda jo, sbalit si. NE, není důvod k úlevě. Pořád se může pokazit tolik věcí…

Budíček v půl třetí ráno a hurá do Berlína. Žádný zádrhel, akorát na letišti bloumá víc sekuriťáků, než cestujících. Hala duchů. Odlet na čas (doteď nevěřím), vzletová panika celkem zvládnutá. 5,5 hodin bez hnutí. Pán vedle mě otevřel novou knihu a při přistání byl na straně 267… Prošli jsme kontrolou, vyzvedli náš Shit car (Dacia) a vyrazili do Puerto de La Cruz na druhé straně ostrova.

Oceán, slunce, teplo, palmy, banánová plantáž… hele, co je tohle? Ape Hanger bez vody. Překážky už stojí. 

Čtvrteční průzkum okolí, výlet na Pico del Teide, který skončil u terminálu. Poslední lanovka nahoru jede ve dvě. Hmm, půl čtvrté, tak to už asi neklapne. Kochali jsme se prazvláštní krajinou, která ze všeho nejvíc připomínala povrch Marsu. Po chvíli nás ale vichr a zima zahnali do auta a pomalu s několika zastávkami jsme se sunuli dolů. Jenže když máte na 30 kilometrech sjet z 2500 m.n.m na nulu, není to jen tak. Už v půlce cesty smrděly brzdy tak, že jsme přemýšleli, co s tím. Tak Petr začal pálit i ručku, no co Dacia, že. Nutno ale dodat, že smrad z hořících brzd mi vadil o něco méně než ty chvíle, kdy jsme se z nějakého důvodu ocitli v městském provozu v protisměru :D 

Pátek. Předzávodní rozběhání. Překážky už lemují městskou promenádu. Vypáskovaná trasa nahoru do kopců. Odpoledne ožila festivalka. Vidím své jméno na plachtě se seznamem ELITE a AG závodníků. Zdá se mi to všechno na dosah. Zítra mě asi budou trochu bolet nožičky… Ale nějak nejsem v závodním módu. Nějak to nepřichází. To asi až večer, až si budu chystat věci a zjistím, že jsem něco zapomněla doma. Večer jsme seděli u televize. Pustili jsme si Žhavé výstřely a já čekala až se dostaví závodní mód a zdravá nervozita. Pak ale přišlo něco jiného. Bylo asi šest a přišla neoficiální zpráva o zrušení výjimky pro Spartan ze strany kanárského ministerstva zdravotnictví. WTF? Co to znamená? Závod nebude.

O hodinu později přišel oficiální mail, že se toto opravdu stalo a SR se pokouší s ministryní jednat. O tom, zda závod bude nebo ne, nám dají zprávu do deseti do večera. Kluci zběsile ťukají do mobilů, komunikují kde s kým… Já tam seděla, čučela na film a čekala až přijde pocit zoufalství a naštvání. Čekání na Godota… Byla jsem nervózní z toho, že to se mnou téměř nehlo. Nenapadlo mě nic lepšího než vznést dotaz, jestli by jako plán „B“ mohl být druhý pokus o výstup na de Teide… (nikdo se na mě nevrhnul a nezačal mě škrtit). Čekali jsme a pořád nic. V deset mě to přestalo bavit. Pokud by se ten závod přeci jen uskutečnil, nemůžu ponocovat. V půl jedenácté jsem vylezla z koupelny a když jsem brala ostrou levou k posteli ozvalo se „Ten závod nebude“. „Hmm, tak dobrou“. Tak jsem si lehla a jediné, co mi blesklo hlavou „Hello, my name is Spartan Race and this is Jakcass“.

Ráno nás pobavil Petr tím, jak v 8:45 vyběhl z postele a začal zmateně pobíhat „Kdy startuju, nestihnu to...“. Ironické bylo, že by svůj start v 9:00 stihnul, protože jsme od startovní brány bydleli asi pět minut chůze. No nic, šli jsme se podívat, co se děje ve festivalce. Byla plná závodníků. Nálada na bodu mrazu. Někteří jen nevěděli coby a šli monitorovat situaci jako my, ale bylo vidět, že někteří už večer neviděli důvod něco kontrolovat a o zrušení závodu prostě nevěděli. To musel být teprve šok. 

OK, nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Věděli jsme, že se může cokoliv stát. Jeli jsme tam s tím, že dokud nebudeme stát na startovní čáře, nic není jisté. Tohle jsme si v průběhu posledního týdne opakovali snad 100x. Do pěti odpoledne se dozvíme, jestli se závod podaří přesunout na neděli, nebo je zrušení definitivní. Z tohoto důvodu jsme si ráno jen lehce klusli a nepokoušeli se, jako spousta ostatních, na protest proběhnout trať individuálně. Takže jsme vyrazili na Pico del Teide. Těsně pod kuželem jsme zjistili, že pro výstup až na okraj kráteru potřebujeme povolení, které se dá sehnat jen online a 14 dní předem. Bez povolení je možné na vrchol po 16 h na vlastní riziko. Škoda, ale i o 200 m níž jsme měli nádherný výhled na okolí ostrova. Nad hranicí mraků. Byli vidět i vršky hor na sousedním ostrově Gran Canaria. 3550 m.n.m. Pro mě nejvýš, co jsem kdy byla. Nemůžu říct, že by se mi vyloženě špatně dýchalo, ale měla jsem divný pocit a chvílemi se mi točila hlava. Připomnělo mi to loňskou eskapádu z Andorry. Tam to bylo o kilometr níž, ale po týdnu zdravotních potíží, s dehydratací a po třech dnech špatného spánku, jsem se celý závod cítila stejně. 

Pohled na východní stranu - vpravo nahoře nad mraky vykukuje vršek Gran Canaria

Sjeli jsme zpátky do Puerta a bylo zřejmé, že čas vypršel. Ano, závod byl zrušen. Měli jsme si zajít do festival arény alespoň pro finisherská trika. Cena útěchy za to, že jsme zařídili nemožné, urazili 5500 km, zahučeli v tom za nějakých 20 tisíc a prošli výtěrem mozku. Navíc ta návštěva festivalky trochu zaklepala na duši. Dostavil se krátký pocit úzkosti a sevřelo se hrdlo. Bylo to na dosah. Jako když zakopneš na posledním schodu a hrozně si rozbiješ hubu. Ale odešli jsme odtamtud a bylo zase dobře. 

 

Máme před sebou ještě dva dny. Nenecháme se tím sundat. Užijeme si klid a krásu, kterou Tenerife nabízí. Na neděli jsme si naplánovali trochu náročnější aktivity. Nejprve jsme s Petrem zašli do festivalky na Multirig kvůli výzvě Sergeje Perelygina. Pak se šli koupat přes vyvěšenou červenou vlajku. Stihli jsme tam vlézt (a hlavně se vyškrábat ven) 2x. Pak na nás vyběhl místní, že ta červená vlajka fakt platí. Radek mezitím zahříval doma gauč. Odpoledne Petr vyrazil na výběh na kráter de Teide se skupinkou eliťáků. Já jsem se nechala vysadit v 1500 m.n.m. v pásmu, které jsme si pojmenovali podle vzhledu jako Kanadský les. Chtěla jsem si zaběhnout vzdálenost srovnatelnou se závodem, ale trať jsem probíhat nechtěla. Nemělo smysl se trápit a připomínat si to. Radek pokračoval v zahřívání gauče.

 Pohled na západní, návětrnou stranu ostrova otevřenou volnému Atlantiku

V pondělí ráno jsme se v klidu sbalili a vyrazili na odvrácenou stranu ostrova. Byla tam zvláštní pláž – se světlým pískem (Playa de Las Teresitas). Všude jinde byl písek černý, celkem pochopitelně na vulkanickém ostrově. Zajímalo mě, jak se to tak stane, když je celý ostrov černý jak bota. Zlatý písek tam byl dovezen v 70. letech ze Sahary. Užili jsme si dvouhodinový relax, naštvali při pondělku kamarády v ČR několika provokativními fotkami a pak už zamířili na letiště. V půl jedenácté v Berlíně a ve dvě ráno v Praze. Bez nehody, bez újmy. Bez mistrovství.

Tak přeci do třetice všeho zlého. Mám pocit, že je mi spartanské ME zapovězené. Ale nevzdávám se. Jednou to vyjít musí. I kdyby to bylo v kategorii 50+ :D 

 

Související:

Plány pro sezónu 2020 

Winter Spartan Sprint 2020 

Spartan Beast Andorra 2019 

 

Ještě pár fotek z výletu:

 

Pod del Teide byla pěkná kosa. Neveřte úsměvům, dlouhé kalhoty mi určitě záviděli :) 

 

Pod kuželem Pico del Teide 3550 m.n.m.

 

 

V sobotu ráno tryzna za zrušený závod. Ten nároďák se musí provětrat, když už jsem si ho dovezla.

    Zlatá Playa de Las Teresitas. Teprve doma jsem se dozvěděla, že jsme chodili po saharském písku.

                                             Ráno má příboj největší sílu. Krásný pohled...

 

Taková ta dětská radost, když uděláš něco, co se nesmí. Dopoledne je kvůli silnému atlantskému příboji koupání zakázané. Jako jo, mlátilo to s náma dost :)