Život mezi překážkami: Tough Viking Stockholm 2022

Závod na stadionu v Paříži ve mě vyvolal tu správnou bojovnou náladu a potřebovala jsem si to prostě zopakovat, takže jsem prolétla internet a najednou mi v mailu přistálo potvrzení o registraci na další zahraniční závod, který měl co dočinění se stadionem. A ve všech ohledech novinky. Poprvé série Tough Viking, poprvé Švédsko. Spousta otazníků, na které jsem se těšila hledat odpovědi.

Předem upozorňuji na velmi špatnou kvalitu fotek. Když je šedá deka a prší, tak to s mobilem na World Press Foto holt nedotáhnete...

S ohledem na můj cestovatelský "šestý smysl" = schopnost dostávat se do absurdních situací, si zde dovolím jen podotknout, že se po celou dobu mise Stockholm NIC nestalo. Byla jsem z toho až nervózní a 150m dlouhá fronta na bezpečností kontrolu při cestě zpátky, mě vlastně uklidnila v tom, že je "můj" svět stále v pořádku 😀

Den před závodem byl prostor pro procházku po městě a nasátí atmosféry prosluněného stockholmského nábřeží. Město na mě udělalo zvláštní a velmi příjemný dojem. Byl tam nečekaný klid. Vše od pohledu organizované, pohodové, fungující, čisté... A hlavně jsem si tam vůbec nepřipadala jako cizinec. Taková chladnější Praha s vůní slané vody a křikem mořských racků.

Samotný závod měl zázemí na starém Olympijském stadionu. Když říkám starém, tak starém. Postaven byl v roce 1912 a má kapacitu nějakých 14 tisíc diváků. Zvenku vypadá jako pevnost, uvnitř vás překvapí třeba malované dřevěné sloupy nesoucí střechu nad tribunami. Na dnešní poměry komorní záležitost s historickým nádechem.

Co bylo pro závod poměrně zásadní, byl fakt, že se ho Odin rozhodl trochu (víc) okořenit vymazlenými podmínkami počasí. Oproti nádhernému slunečnému předchozímu dni, bylo teď nádherně hnusně. Od rána vytrvalý déšť, čerstvý studený vítr a teplota ani ne 10 stupňů. Přesně to, co na závod nechceš. Před startem elity jsme ještě dostali informaci o tom, že teplota moře je krásných 7 stupňů, ale nemusí nás to zas tolik trápit, protože voda v ledových kádích má jen trochu přes nulu... Co víc si přát? Nálada je dobrá, Fenrir se chce vyvenčit. Jdeme na to.

Přiznám, že jsem toho v týdnu před závodem měla hodně a i když se jednalo o první setkání s Vikingem, prostě jsem neměla myšlenky na zkoumání překážek, trati, systému penalizací a spolehla jsem se na to, že se na všem domluvím, až to přijde. CHYBA :)

Start, první překážka (pneumatiky), vzadu je vidět vlna a A frame cargo (slamball za sloupem).

Asi poprvé v životě jsem se setkala s tím, že dobrovolníci nebyli nijak aktivní a prostě neinstruovali lidi, co se po nich chce (tak jak je to běžné). Takže do teď nevím, jestli na překážky byl jeden pokus, nebo se to mohlo zkoušet víckrát. Oni tam prostě akorát stáli zamotaní do plášťenek, snažili se co nejméně promoknout a to bylo všechno. Když jsem si nebyla jistá, musela jsem k nim jít a zeptat se. Ano, někteří alespoň povzbuzovali. Pamatuju jednoho jinocha, který uviděl český drez a na to konto začal křičet "Davaj, davaj!". He? Mno... no dobře. Snaha se cení. Pamatuju jednoho, co si mě mobilem vyfotil a divně se u toho pitvořil. Pak jsem pochopila proč... táhla jsem pánské "sáně" místo ženských. Bylo jich jen pár vzadu a já si toho nevšimla. Nic mi neřekl. Tak doufám, že mu ta fotka přinesla nějakou formu uspokojení. Trochu jsem se bála, jestli to nemůže být kompromitující materiál k DQ. Pak mi v paměti utkvěl ještě jeden, co mě hecoval při přelézání poměrně vysoké Inverted wall. Konečně jsem se přesoukala na druhou stranu a najednou zjistila, že je tam ještě jedna. Na mé rozhořčené "Are you kidding me?" reagoval výbuchem smíchu.

Zajímavé bylo nošení břemen. Jako fááákt to mají těžké. Např. "atlas stone" pro pány 60kg, dámský 30kg. Na druhou stranu to ale nebyli nijak smrtící vzdálenosti. Osobně mi byli velmi nepříjemné nástupy na ručkovací překážky, protože jsem musela POKAŽDÉ na první segment skákat. Nejsem zas tak malá, měli to opravdu hodně vysoko. Jinak dříve zmiňovaný déšť v průběhu působil různě velké komplikace, občas na chvilku přestalo, občas mě to bralo ze strany tak, že jsem musela mít zavřené oko (takové to, když prší vodorovně). Proto bylo celkem velkým překvapením, že jsem s ručkováním neměla větší potíže. Na různých žebřících byli totiž tak protivně řezavé příčky, že snad nebylo možné z nich spadnout, ani kdyby je někdo namydlil. Výkupní cenou byla nadstandardní bolest a poraněné ruce. Pokud neběžíte elitu, vzájemná pomoc je povolena. Já jsem zvyklá, že není a nečekám na to. Hendykep byl univerzální - 5x oběhnout dráhu vytyčenou dvěma kužely, které od sebe byli nějakých 15-20m. Takže vlastně nic. Proto jsem byla lehce frustrovaná z toho, že mě vždycky na překážce "předběhla" skupinka lidí, která ani nezahájila pokus a rovnou šla obíhat kužely. A upřímně, to kolikrát jste je oběhli, bylo na vaší "poctivosti". Takže tak. Samozřejmě jsem si to taky vyzkoušela. Třeba po tom, když jsem se ukázkově rozsekala na Ninja Jumpech (bylo jich 6 nebo 8 za sebou). Cca v půlce závodu přišla "plážička". Multirig a po něm koupačka v moři. Ano, i zde jste se mohli vykoupit hendykepem (a ani se nenamočit!), ale já přeci neletěla 1000km, abych očůrávala překážky. Byl to šok, voda studená, byla tam hloubka, že jsem chvílemi nestačila, museli jsme se dvakrát zanořit a podlézt nafukovací stěnu. Houpaly se mnou vlny a poctivě jsem se propláchla slanou vodou. Bylo to nepříjemné. A nebyl tam nikdo, kdo by překážku přímo hlídal!!! Kdyby si někdo loknul, kdyby se nevynořil... nikdo by si toho nevšimnul a byl by to strašný průšvih. Jediná, za to obrovská výtka k tomuto závodu. Nějakých pár set metrů jsem ještě cítila podchlazené čelo a uši = lehké točení hlavy. Ruce byly zahřáté, to bylo v pořádku. Jenže po pár překážkách přišla druhá koupel. Nádrže s vodou naplněnou ledovými kostkami. A k mému obrovsky nepříjemnému překvapení opět stěna, takže bylo potřeba se zanořit. Upřímně píšu, stoupla jsem si do toho a minimálně půlminutu přemlouvala tělo, aby se zklidnilo a bylo schopné se nadechnout. Stěna sahala takových 40cm pod hladinu, takže to bylo poctivé. Pak jsem cítila, že už tělo vlastně necítím a když mi dobroši pobaveně odkývali "If I get stroke, pull me out, please!" jsem šla pod vodu. Opět lehká panika, snažila jsem se rychle vysápat na boční stěnu. Já myslela, že je to prkno přetažené plachtou. NE, byla to trubka a já na to obkročmo naskočila. Být kluk, tak už kluk nejsem. Nebudu se rozepisovat detailně, ale i když jsem měla tělo podchlazené a znecitlivělé, tak se mi z té bolesti zajiskřilo před očima.

Pak mi výrazněji utkvěla v paměti už jen "Irish table" což byl ve skutečnosti převis (Conquer the Castle, pro ty, kteří vědí). Převis byl dlouhý a nebylo možné se odrazit od stěny pod ním. Byla to jen konstrukce pokrytá plachtou. Podařilo se mi tam vyskočit z voleje, ale nahoře nebyla žádná hrana, za kterou by se dalo zaháknout. Takže jsem tam zůstala viset v dost ošemetné poloze (jedna ruka, jeden loket a jedna noha po koleno). A byla jsem v jaksi patové situaci. V tu chvíli ale přišla jediná výpomoc v závodě. Někdo mě prostě čapnul za zadek a vyhodil nahoru. Takovou silou, že jsem při dopadu horní desku neplánovaně políbila. Kouknu na svého hrdinu. Byl to pořez, dobrý metr devadesát, ale i tak jsem se ze slušnosti zeptala, jestli chce také pomoct. A on k mému zděšení odvětil, že asi jo... Mno, lezl tam stejně lemroidně jako já, ale nějak jsme to nakonec uválčili. Po pár dalších překážkách a skoro deseti kilometrech jsme doběhli opět na stadion. Tam už byly jen tři překážky. Vlna. Poctivá, vysoká a mokrá. Neměla jsem šanci. Zkusila jsem tak čtyřikrát. Půlka těla obroušená, krvavá kolena... tak jsem šla obíhat kužely. Pak zvedání slamballu na stůl. Ten pro ženy měl 50kg. Nemohla jsem pod něj narvat ruce, nějak jsem si ho navalila na dlaně a pak po kouskách tahala do klína. Desku stolu jsem měla v úrovni žaludku a vlastně nevím, jak jsem to tam nakonec dostala... Pak už jen přes A-frame cargo do cílové rovinky. Když jsem si brala medaili, zjistila jsem že mám na hřbetech rukou popraskané žíly a obzvlášť na jedné se mi pod kůží zvedá veliká krvavá boule. A to za jedinou minutu. Tohle jsem si musela udělat při souboji se slamballem. Chvíli mi trvalo najít zdravotníky, pak jsem pochopila že je to ten zelený stan se žlutým křížem. Zdravotník, který se mě ujal, byl hrozně sympatickej pán. Protestovala jsem proti tomu, aby přeze mě přehodil bílou dečku (IKEA :D). Hlasem dědečka Mrazíčka mi odvětil, že mají dečky všech barev, ale speciálně pro mě vybral bílou... Zaškrtil mi skoro celé předloktí a věděl, že v Praze máme hodně piva. Asi znalec :)

Ještě dvě poznámky k závodu - 1) trať byla perfektně značená. Nebylo možné zabloudit. Na stadionu byla jen první a poslední tři překážky, jinak trasa vedla lesoparkem, lesem s mokřady, po polích a loukách. Pěkné a sympatické. 2) Komentátor závodu mluvil celou dobu POUZE anglicky. Anglicky tam umí snad každý. To byl další příjemný postřeh z celého Stockholmu.