Život mezi překážkami: Toughest Malmö 2022

Další odsouvánek covidem. Toughest v Oslu na Holmenkollenu se mi líbil a chtěla jsem svou známost s touho sérií prohloubit. Tak jsem se v roce 2020 registrovala rovnou na dva další závody. Do Kodaně a do Malmö. Jenže "Přišel, zamořil, zrušil". Ano virus. Celá série byla pro daný rok zrušena a ehm... startovné nám nikdy nikdo nevrátil. Taková byla daň za pandemii. Raději to nepočítám.

Jenže letos už se zase závodí. Takže jsem skočila po svém "Malmö". Po svém vysněném závodě na pláži :) No a ta Kodaň tam samozřejmě také figurovala. Je to jen přes záliv odtamtud a navigace hlásila leťet do Kodaně a odtamtud 30 min vlakem. Přesně tak. Dostat se z Prahy do Malmö je RYCHLEJŠÍ, než dojet z Prahy do Ostravy. Tuhlety paradoxy, že...? (18:10 vzlet z Ruzyně a ve 20:10 si kupuju čokoládu na hlaváku v Malmö).

Cestou do hotelu se to nějak samo stočilo na pláž Ribersborg... Úplně náhodou přirozeně. Přímo mezi zapadajícím sluncem ozářené překážky. Jo, tohle bude pěkné. Jen ta skluzavka do moře byla na můj vkus nějak moc příkrá. Ale o tom až později.

Před závodem je potřeba trochu rozproudit krev a adrenalin, takže v rámci pátečních turistických potulek městem nesmělo chybět olíznutí Rosengardu. Kdo ví, ví. Ten nápis na železničním podjezdu už není. Místo toho je tam to "Man kan ta en kille från Rosengård, men man kan inte ta Rosengård från en kille." vytesané už jen na mramorové desce. Ale dobře. Tak aspoň fotku a odejít. Opravdu to tam nepůsobilo úplně bezpečně. Zlatej mírumilovnej Bourget v Paříži :) Jinak ve zbytku Malmö... jak to popsat? Chcípl pes. Ale chcípnul hrozně příjemně. Klidné město, jen se nesmíte motat. Protože tohle je město cyklistů. Velmi rychle pochopíte, že cyklopruh je tady vážná věc a pokud to nebudete respektovat, velmi rychle vás někdo vyhouká, nebo smete. Prostě chodníky absolutně všude se skládají ze dvou částí - té hladké pro cyklisty a té dlážděné pro chodce. I přechody jsou všude rozdělené. A ano, jestli se tam chystáte, tak se rozhodně vyplatí zjistit si, kde si můžete půjčit kolo a cestovat po městě tímto způsobem. V hotelu půjčovali ubytovaným kola za 80 SEK na den.

Sobota ráno. Budík nebyl třeba, kolem čtvrté začalo svítat, a co nezpůsobilo slunce, do dokonal řev mořských racků. Ty potvory to snad dělaly schválně. S ohledem na pozdější startovní vlnu bylo možné si rádně nacpat žaludek nepřebernou nabídkou hotelové snídaně a pak vyrazit pěšky do festivalky. Čím blíž k moři, tím evidentnější bylo, že se včerejší čerstvý vítr změnil na roztomilý uragánek, a že to v závodě bude hrát roli. Za prvé ten vichr byl fakt studený a na otevřené pláni před ním nebylo úniku. Za druhé, měl takovou sílu, že neudělal zvonkohru jen z multiringu, lan na šplh a volně zavěšených sítí, ale dokázal slušně cloumat i třeba s deskami u překážky "Floating walls". O zchlazovacím efektu po plavání ani nemluvě. Větru, dešti neporučíš, tak bylo zbytečné si s tím příliš lámat hlavu.

Startovala jsem ve vlně číslo asi tak 3598721985, tudíž jsem měla pocit, že mi to hrozně jde. Půlka vlny 300m po startu přešla do chůze, takže jsem pokračovala s kluky, kteří by radši položili život, než aby je předběhla nějaká pani. První zjištění - ne, Toughest stále nebere ženy v potaz. Všechny silové překážky typu "udělej něco s těžkým objektem = břemena" mají jen jednu variantu břemene. To znamená, že ženy nesou stejnou váhu jako muži. U pytlů, klád či "farmer carry" mi to bylo jedno, protože to bylo opravdu lehké, ale u takových speciálních saní jsem málem vypustila duši. Vtipná situace nastala u zvedání slamballu. Na dotaz, který je pro holky, se mi dostalo odpovědi, že je to pro všechny stejné, ale můžu si vybrat, podle toho jak se cítím, jestli chci zvedat 40 nebo 75 kg... Aha dobrý vtip. Druhý postřeh - překážky následovaly v témeř dokonalých rozestupech a střídaly se ručkovací, silové, přelézací. Kilometrovník mi seděl naprosto přesně. Možná by to mohlo budit dojem, že to bylo vlastně jednoduché a pravidelné, takhle si běžet jen po trávě a po pláži. No do půlky závodu se mi to taky tak zdálo. Jenže těch překážek bylo opravdu hodně a tak jsem časem začala pociťovat něco, co třeba na spartanském Sprintu nebo Supru nepřichází - celková únava. Taková ta, že se člověk těžko zvedá, když vidí další přelézání, nebo i lezení po zemi tak už se mu to zajídá. Ručkovacích překážek bylo dost. Ani jedna sama o sobě nebyla zas tak těžká. O tom svědčí i fakt, že jsem je všechny zvládla. Co mi ale vadilo, byla jakási omotávka, tejp, či co to bylo a pamatuju to už z Norska, která se na některých typech segmentů nacházela. Jako asi to možná trochu pomohlo proti klouzání. V mém případě to ale především trhalo kůži. Urthnout si mozoly hned na třetí překážce typu "žebřík pro lemry" je opravdu k naštvání. Ručkovat se s tím samozřejmě dá dál, ale znova a znova si odírat krvácející maso není nic moc pocit. O zážitku při zanoření do slané vody ani nemluvě :D

Nějak tak jsem se ocitla na posledním kilometru závodu a uvědomila si, že jsem nešla ani jedno "penalty round" a udělalo mi to hroznou radost a nabilo energií a optimismem před nejobávanější částí. Ano, u několika překážek jsem zvolila "slow line". Rybí schůdky neumím, už zmíněné Floating walls jsem taky šla raději i s pomocí nohou a netroufla jsem si na Monkey Jumps, neb jsem je dobrého půlroku netrénovala. Představa, že se tam rozplácnu na holé zemi mě úplně nelákala. No a pak to přišlo. Skluzavka do moře a následné plavání. Moře mělo devět stupňů a mě celý den trápila vzpomínka na Stockholm před týdnem, kdy mě ve vodě málem kleplo a to jsem tam vcházela pomalu a postupně. Teď mě tam flusne 5m vysoká skluzavka... Na chvilku mi v hlavě naskočila rouhačská myšlenka, že si můžu morálně dovolit jedno "penalty round". Jenže jak jsem se tam po mostě blížila, bylo jasné, že tady žádný trestný okruh není, a pokud chci pokračovat v závodu, stejně to přeplavat musím, takže to bylo jen o tom nepříjemném způsobu vstupu do vody. Mno, nic vám nedodá kuráž jako to, že ve vodě není žádný dobrovolník, žádný záchranář. NIC a NIKDO. Přitom tohle byla riziková věc nejen s ohledem na teplotu vody. Nahoře dva nahajpovaní dobroši plnili funkci "jsem tu proto, abych tu byl". Ani se neobtěžovali třeba organizovat skluzy (seskoky), hlídat, jestli jeden neskočí na hlavu druhému... Škoda mluvit. Na okraj skluzavky se nedalo sednout, protože tam byla instalatérská trubka, ze které vytékala voda na postřik skluzavky. Při prvním pohledu byla jasné, že by se to s vámi urvalo. Takže bylo třeba se chytit tyče nad sebou, pověsit se do vzduchu a pustit volným pádem. Jo, přesně to, co jsem nechtěla... Ale když je nejhůř, řeknu si "Prostě uvolni prsty a gravitace vyřeší zbytek". Tak jsem se uvolnila, jedna rána, druhá rána a najednou jsem pod vodou. Bylo to nepříjemné hodně, ale rozhodně nepřišla taková ledová panika jako před týdnem. Jenže se stalo něco jinýho. Vynořila jsem se a plavaje k molu na protější střaně jsem přemýšlela, jestli se to opravdu stalo. Ano, stalo. Kontakt se skluzavkou přišel až v jejím ohybu. Nejprv rána do oblasti záda-zadek a pak druhá rána do zátylku... Nic moc drbnout se do hlavy před pádem do studené vody.

skluzavka (zdroj: FB Toughest)

Jak to ze začátku nebylo tak hrozné, tak za tu minutu, než jsem doplavala ke břehu, jsem měla totálně ztuhlé tělo. Po pár desítkách metrů jsme šli do vody znova. Následovala jedna ručkovací překážka a pak už jen závěrečná vlna. Byla vysoká. Už jsem to tušila, když jsem před závodem sledovala pokusy ostatních. Že to sama nedám. Jenže mi nikdo nechtěl pomoct, asi že jsem cizák :D Tak jsem udělala zase tři nebo čtyři pokusy a věděla, že to nepůjde a ani tu déle zůstat nemůžu. Vichr se opíral do mokrého těla a to se rozklepalo... Takže potupně trestné kolečko. Jediná vlna mi zkazila čistý závod. Ale co, tohle beru.