Předem upozorňuji, že tento report je poměrně dlouhý. Ale snad to pochopíte. Mistrovství světa nezažíváte každý den. Text byl původně psán s tím, že ho budou číst i přátelé, kteří nemají o OCR přehled. Proto se může popis některých pasáží zdát banální.
Celá akce "kulový blesk" začala 17. října ve 4:30 ráno. Tisíceré díky dobrodinci, který v tuto absurdní hodinu vstal také a odvezl mně na letiště. Cesta na ostrovy netrvá dlouho a tak jsme po dvou hodinách bezpečně dosedli na deštěm smáčenou runway. Anglie. Žádné okounění, jdeme na to. Zvedla se před námi závora výjezdu z půjčovny aut... tvl. Nebudu tu nijak zvlášť rozvádět, jak jsme se učili jezdit vlevo, omezím se na fakt, že jsme po celou středu velmi často okupovali protisměr a hned asi 3km od půjčovny ostrouhali levé přední kolo o obrubník. Ano, několikrát jsme kaskadérsky manévrovali na dálničních nájezdech a kruhových objezdech, ale vše skončilo jen výchovným troubením. Žádné újmy na životech a majetku. Akorát mi coby vrchnímu strážci levoboku odumřelo asi deset milionů mozkových buněk. Zjištění, že palubní počítač a tím i navigace umí česky, bylo příslibem, že věci budou jednodušší, ale když paní za chvilku prohlásila "Zanedlouho se držte vpravo.", vzal tento pocit za své. Čtvrtek byl ve znamení výletování. Asi v půl šesté večer jsem si vyměňovala zvědavé pohledy s opicemi v Londýnské ZOO a při pomyšlení na to, že druhý den startuju na MS jsem nehnula ani brvou...
Pátek, krátká trať 3km+ a 25 překážek
"Ležela jsem tam jak vyvrženej vorvaň a jako první mě napadla zcela absurdní věc "Snad to nikdo neviděl". Viděla to půlka stanu."
"Já na bedně nejsem, tak mě to nezajímá"
"Já na bedně nejsem, tak mě to nezajímá"
Na parkoviště jsme klasicky po problémech s kolonami na dálnici přijeli necelou hodinu před startem. Takže stres, spěch, pobíhání, registrace, instrukce... Převlékat, číslo, čip, náramek, hodinky, sakra to je čip na zítra, takže ještě jednou a lépe. Průlet toitoikami a rozklusat vedle startovního koridoru. Zima jak prase. Nebylo ani 10°C.
Pak se ozvalo "Ladies 30 to 39 year its your turn now. Lets come in.". A v tu chvilku to dolehlo. Lezu do koridoru, ukazuju náramek. Dvě známé tváře vedle mne, ale holky jsou stejně nervózní jako já. Dostáváme rychlé instrukce, připomínají nám nejdůležitější pravidla. Pak začne selekce. Nestartujeme všechny najednou, ale v asi dvouminutových intervalech po skupinkách 7-8 závodnic. Komentátor a v tuto chvíli pro mě i ředitel zeměkoule vždy projde před námi a náhodně ukazuje "You, you and you". Vyvolené překračují lano a staví se do startovních boxů. Následuje otázka "Where are you from?", pak odpočet a "Go!" V tu chvíli mizí veškerá tréma a začíná závod.
Po asi 300 metrech přišla první překážka, vybagrované příkopy. Hned šest za sebou. U třetího mě to přestalo bavit... Maršál (marshall, rozhodčí na překážce) zakazuje příkopy přeskakovat. To je mi jedno, stejně bych se přizabila (I když v jiných vlnách prý přeskoky toleroval, takže konzistentní asi jako na každém závodě). Následoval průběh jakýmsi bordelem. Mokré nohy a v botách bláto, nic nového pod sluncem. Plazení pod drátem, klasika. Přiběhli jsme k hromadě pytlů. K mému velkému a nepříjemnému překvapení jsem zjistila, že zde nejsou pytle pro ženy, ale poneseme to samé, co muži. Nu což nebreč, jsi na MS. Vysoukala jsem pytel na ramena a stoupla si. Žádná tragédie, už bylo daleko hůř. Vedle mne bojovala stále v pokleku subtilní holčina. Zaslechla jsem zřetelné "kurva" takže jsem se nemusela ani dívat a věděla, že je to sousedka z Polska. S pytlem jsem se i celkem pohodlně rozběhla. Okruh byl krátký, na konci bylo nataženo několik lanek, které bylo třeba podlézt. Maršálka křičela, že můžeme pytel táhnout po zemi, ale s tím jsem se odmítla obtěžovat, a tak jsem dřepovala s pytlem na zádech. Drobná chyba, kterou jsem druhý den už neopakovala. Následovala překážka složená ze tří pohyblivých kovových dílů, které by třeba vlastní vahou rozhýbat, aby bylo možné přelézt na další. Až na ten rachot celkem snadné.
Po 100 metrech přišlo třídílné kombo Varjagen Saga. Bez náramku, ale šla jsem do všeho. Nevynechala jedinou překážku a ke svému překvapení většinu zvládla. Přiběhly jsme do festival stanu na první "indoor" překážku. Zase ručkovací kombinace. Na střídačku zavěšené hrazdy a pevné tyče. Lezu nahoru na startovací zábradlí, chytnu hrazdu, zhoupnu se k pevné tyči, ale ne dostatečně a tak mi vyklouzne. Vracím se obloukem zpět na jedné ruce a než stačím přidat druhou uklouznu... Podívala jsem se pod sebe a věděla, že je zle. Holeněmi jsem trefila zábradlí, ostrá bolest nebyla nic proti tomu jak jsem se vyděsila, když mě náraz otočil a já letěla k zemi hlavou dolů. Žuch... jako pytel brambor. V davu to zahučelo. Ležela jsem tam jak vyvrženej vorvaň a jako první mě napadla zcela absurdní věc "Snad to nikdo neviděl". Viděla to půlka stanu. Blížila se vyděšená Z. Tak jsem nechtěla být trapná, těžce se zvedla a zamířila na konec překážky k maršálovi, který mi už z dálky vyhrožoval zdravotníkem. No lekla jsem se a měla slzy v očích, tak jsem mezi vzlyky blekotala, že jsem jen otřesená a rychle utíkala pryč. Holeň bolela jako čert...
Nebyl čas fňukat, tak jsem se jen modlila, ať zůstane u bolesti. Po několika překážkách jsme vylezly na Isotopy - přeskoky na šikmou plochu s tyčí na chycení. No příjemné to nebylo, ale přeskákala jsem. Po zavěšené tyči sjela dolů a přede mnou šikmá stěna. Odrazila jsem se, chytla horní hranu a klasicky stylem kotníček vpřed se vysoukala nahoru. Aha, to samé, co Izotopy, akorát mezera je znatelně širší, jmenovala se to Dragons Back. Chvilku jsem se tam mrcasila. Vedle překážky už radílkové usínali nudou, tak jsem teda skočila. Vylezla na druhou plošinu před posledním přeskokem. "No dopr****! Mě picne, tahle mezera je ještě širší." Ale nebylo cesty zpět, mrcasila jsem se ještě déle, v hlavě si v živých barvách přehrála, jak se sešrotuju, když mi ta tyč vyklouzne a konečně skočila. Hmm, zas tak daleko to nebylo, fakt. Na páteční váhání se můžete podívat zde.
Log Squats - nošení klády a dřepování pod příčnými nosníky. Dobře, 2x jsem udělala dřep, ale při mé výšce mi úplně stačil "Good morning", takže už jsem se dál neobtěžovala ohýbat kolena. Malá vlna s dlouhým lanem, moc jsem nepochopila, přoč se lidi kolem mě tak dramaticky rozebíhali. Prostě jsem z místa chytla lano a šla.
Následoval Stich 2.0. Sunout se pomocí háků po tyči ještě jakš takš, ale přelézt pomocí nich na druhou stranu, bylo nad moje schopnosti. Běžely jsme po poli k další silové překážce - nošení kovové bomby. Jediný povolený způsob byl nést ji před sebou v náručí. Ta mrcha byla těžká, uvnitř se pohybovalo železo, které lehce rozhazovalo těžiště a křidélka tlačila do rukou. Rukám se to nelíbilo, nesla jsem ji vysoko na hrudníku a rázovala tak rychle, jak to jen šlo. Na konci jsem toho "Fat Mana" vítězoslavně zahodila a pokračovala ke Skull Walley, ručkování po chytech ve tvaru lebek. Sáhla jsem do první a zjistila, že je tam příjemný tlustý okraj a vejdou se mi tam obě ruce. Takže žádná extremita. Šla jsem dál, ale zjistila, že nemám Z. Pořád se trápila s bombou. Tak jsem zpomalila a zamávala, že čekám. Prolezly jsme širokým potrubím a protože jsme byly relativně čisté, musel nutně následovat bahnitý příkop, druhé potrubí, ještě bahnitější příkop a pak už jen cílová rovinka se stěnou. Šly jsme od Platinum Rigu společně, takže jsme cílem proběhly symbolicky ruku v ruce. Prošli (bez)náramkovou kontrolou, dostaly obří finišerskou placku a bylo po všem.
Vlastně mělo být. Na konci koridoru jsem si dřepla a vymotávala z tkaniček čip. V tom se Z. otočila, sehnula se ke mě, abychom se objaly. Jenže medaile, kterou měla na krku mi nekompromisně zasadila ránu do očního oblouku. V hlavě mi zazvonilo, už podruhé dnes vyhrkly slzy a tentokrát snad i sopel...
Odpoledne jsme se ještě zúčastnili vyhlašování vítězů ve všech kategoriích. Měli jsme dobrý důvod. Stáňa Babušková vyhrála svou věkovku! Jelikož s repre dresy to bylo tak, jak bylo a ona na tom byla v tomto ohledu ještě hůř než já, hrdě jsem jí na ceremoniál půjčila svou bundu v našich národních barvách. Krom medaile a nějakých darů dostala i symbolický šek - pružnou desku velikosti asi 50x100cm. S ohledem na nepříliš velkorysé rozměry našeho autíčka a následnou cestu letadlem, se deska stala zdrojem mnohých vtípků.
Co mne osobně velice mrzelo, byla neúčast českých reprezentantů na pátečním vyhlašovacím ceremoniálu. Vytvořili jsme český "kotel" asi v pěti lidech. Každý se staral akorát o sebe stylem "Já na bedně nejsem, tak mě to nezajímá". Rychle se jít válet na hotel anebo pivo bylo asi důležitější...
"Nevím, jak se ta překážka oficiálně jmenovala, ale pro mě to už navždycky bude Létající Španěl."
Sobota - hlavní závod 15km + 100 překážek
"Nad zemí se válely zbytky ranní mlhy. Dech běžců se srážel do páry a z rozehřátých těl se kouřilo..."
"Nevím, jak se ta překážka oficiálně jmenovala, ale pro mě to už navždycky bude Létající Španěl."
Poučeni z předchozích nezdarů jsme vyrazili s mnohem větší rezervou a na závodišti byli komfortní hodinu a půl před startem. Místo včerejších 10 stupňů nás ráno překvapilo asi pěti. Od pusy šla pára, v mikině, bundě a obřím zatepleném "dryrobe" plášti bylo příjemně. Nj, nic moc vyhlídka, že za chvilku půjdu do krátkého rukávu a bylo nad slunce jasné, že dnes se pořádně vykoupeme.
Start závodu proběhl stejně jako předchozí den, akorát jsme vyběhly všechny naráz. Žádné mini vlny. Věděla jsem, že mne čeká stejných 25 překážek jako včera + dalších 75. Tohle byla výzva. Nikdy jsem neabsolvovala závod, ve kterém by bylo více jak 50 překážek. A tentokrát rovná stovka. Limit 4 hodiny, takže jsem měla na hodinkách nastavený krom kilometrovníku i reálný čas a věděla, že vnejhorším případě musím dát 5 kilometrů za hodinu, aby mi zbyla nějaká rezerva. Také jsem věděla, že náramek neudržím, ale byla jsem odhodlaná ho donést, co nejdál a stejně jako včera se popasovat se všemi překážkami. V celkem rychlém sledu za sebou následovaly silové, technické i prostě jen opruzně-zdržovací překážky. V paměti mi uvízlo lano ke šplhu, které bylo totálně promáčené, a při každém přehození smyčky, mi ruce ujely dolů asi o 10 centimetrů. Fakt jsem se bála, že skončím na zemi, ale vůle nezabít se byla silnější.
Další výraznější a netradiční překážkou byli Minions (Mimoňi). Pět žlutých bójí ve vodě a nad nimi krátká lana. Úkolem bylo přeručkovat po lanech a přitom nohama stoupat na bóje. No jako stoupat... Já přišla, já stoupla, já byla ve vodě... Ledová koupel byla dostatečně silný argument, abych si zapamatovala, že bóje neunesou 10 kilo, natož skoro 60. S chladnou myslí (doslova) a rozvahou to na druhý pokus klaplo.
Byla jsem překvapená hladkým průchodem přes překážky, které jsem nikdy předtím neviděla, natož, abych si je zkusila nebo dokonce natrénovala. Zajímavá byla vodní sekce, kdy jsme rukama zavěšení na kladce přelétli přes jezírko. Po nějakých blátech a bordelech následovala skluzavka ve stylu Predator Race, ale zdaleka ne tak vysoká a prudká. Zato teplota vody. Podařilo se mi tentokrát ukočírovat šok a oproti situaci na nedávném Klínovci jsem se nadechla až nad hladinou...
Po vodní sekci jsem zrychlila tempo běhu, abych udržela tělo v teple. Z následujícího průběhu lesem mám jednu z nejkrásnějších vzpomínek ze závodu - začali mne předbíhat nejrychlejší muži z vlny za námi. Proti nízkému slunci jsem viděla černé siluety stromů a dlouhé stíny. Nad zemí se válely zbytky ranní mlhy. Dech běžců se srážel do páry a z rozehřátých těl se kouřilo... Taková závodní romantika. O náramek jsem přišla někde okolo překážky č. 40. Zkřehlé ruce mě nepodrželi a po dvou pokusech jsem ho odevzdala. Věděla jsem, že se nezadržitelně blíží překážka Stairway, která je prostě nad moje síly a stejně bych tam stříhala. A na dvacetiminutový souboj s jednou překážkou jsem taky neměla čas. Jsem pomalejší běžec a limit závodu mi to neumožňoval. Ale i tak jsem překvapila sama sebe, kam až jsem ho bez větších zádrhelů donesla. Časově jsem na tom ale byla dobře. Asi kilometr nad plánem. Před už zmíněnou Stairway na mě někdo volal. Chvilku jsem mžourala a pak uviděla Stáňu. Její start byl naplánován až na odpoledne. Prohodily jsme pár vět a šla jsem hrdě čelit těžké překážce. Díky nižším stupňům jsem si dokázala sáhnout alespoň na třetí a pokračovala jsem dál.
Start závodu proběhl stejně jako předchozí den, akorát jsme vyběhly všechny naráz. Žádné mini vlny. Věděla jsem, že mne čeká stejných 25 překážek jako včera + dalších 75. Tohle byla výzva. Nikdy jsem neabsolvovala závod, ve kterém by bylo více jak 50 překážek. A tentokrát rovná stovka. Limit 4 hodiny, takže jsem měla na hodinkách nastavený krom kilometrovníku i reálný čas a věděla, že vnejhorším případě musím dát 5 kilometrů za hodinu, aby mi zbyla nějaká rezerva. Také jsem věděla, že náramek neudržím, ale byla jsem odhodlaná ho donést, co nejdál a stejně jako včera se popasovat se všemi překážkami. V celkem rychlém sledu za sebou následovaly silové, technické i prostě jen opruzně-zdržovací překážky. V paměti mi uvízlo lano ke šplhu, které bylo totálně promáčené, a při každém přehození smyčky, mi ruce ujely dolů asi o 10 centimetrů. Fakt jsem se bála, že skončím na zemi, ale vůle nezabít se byla silnější.
Jako včera, bez ohledu na ztrátu náramku poctivě každou překážku, jako bych ho stále měla. Jejich koncentrace si ale začala vybírat svou daň a ruce slábly. Dlaně i prsty boleli, kůže byla odřená a přecitlivělá. Pokaždé, když jsme měli přelézat pomocí lan, sápat se po síti na rozbahněném svahu nebo něco těžkého tahat, bylo to nepříjemnější a nepříjemnější. Super bylo tahání těžkého kusu železa za řetěz po rozblácené trase... Tam mě předběhl Láďa a kroutil hlavou, že jsem teprve tam
O něco později přišel moment, kdy mi zatrnulo podobně, jako včera při pádu z hrazdy. Stála jsem pod celkem vysokou dřevěnou stěnou. Byla celá opatlaná blátem a mezerami mezi prkny mě oslňovalo slunce. Koukám na závodníka, který byl téměř nahoře a začal přelézat na druhou stranu. Tak jsem se začala chystat k přelezení. Jenže pak najednou došlo k chybě v Matrixu a chlápek se vrátil. Rychle, nečekaně, s výkřikem. Nahoře mu to totiž uklouzlo a spadl dolů. Na mě... Rána jak z děla. Trefil mě nohama do pravé půlky těla a nejvíc to odnesla právě z předchozího dne poraněná noha. Nejdřív jsem se chtěla začít rozčilovat, ale rychle jsem si uvědomila, že si za to můžu sama a on je ten, kdo spadnul z výšky asi tří metrů. Přiběhl dobrovolník a když se ujistil, že je chlápek jen otřesený, pokračovala jsem dál. Nevím, jak se ta překážka oficiálně jmenovala, ale pro mě už to navždycky bude "Létající Španěl". Nj, mohlo být hůř, ale i tak jsem od té doby povážlivě pokulhávala a postupem času to bylo horší a horší... Snažila jsem se zrakvené holeni a nártu ulehčit, ale stalo se jen to, že mě rozbolelo i koleno... Klasika.
Takže posledních 6 kilometrů závodu jsem odběhla stylem "Terry Fox". Přesto jsem měla radost, že pokračuji se ctí, překážky jsem v drtivé většině zvládala a ověřila si, že zkušenosti jsou k nezaplacení. Na překážkách, kde jsem váhala předchozí den, jsem si vedla podstatně lépe a několik jich hladce přešla. Hrozně jsem si chtěla užít pohled ze závěrečné stěny, ale totálně zaprasené lano, klouzalo tak, že to ve spojení s chromou nohou prostě nešlo. Do cíle jsem po 16,2 kilometrech dopajdala v čase 3:37. Později jsem zjistila, že závodníci, kteří časový limit přeskočili, byli skutečně vyřazeni z pořadí a označeni jako DNF. Když to shrnu celkově, ze 100 překážek jsem jich kolem 90 zvládla. O tom se mi na startu ani nesnilo.
Mistrovství světa tak pro mě bylo obrovskou zkušeností. Kromě dvou památečních finišerských medailí si vezu množství krásných zážitků a hlavně know-how, které mi pomůže posunout se dál.
P.S.: Po týdnu od závodu stále neběhám, jen lezu. Ale lezu hrdě. Alespoň už se vejdu do boty
Související články:
Vše, co jste chtěli vědět o MS OCR a báli jste se zeptat
Mistrovství světa OCR 2019
Mistrovství Evropy OCR 2019
Report: Winter Spartan Race Vratislavice 2019
Vyborny clanok. Rad citam hociake clanky, zazitky z pretekov lebo skoro vzdy sa pise o atmosfere, prekazkach, zazemi a tu je toho dost. A okrem toho pocity a pribeh aktera samotneho. Velmi vzdy dviham palec hore ked clovek popise nezdary nie len tie pozitiva. Aspon sa mozem z nieco poucit. Dlhsie vas registrujem ako casto komentujete udalosti na OCR scene. Keby takych bolo viac. Durin
OdpovědětVymazatDěkuji mockrát. Myslím, že sebereflexe je důležitá pro vlastní rozvoj. Když si sama v hlavně srovnám, co mi nejde, můžu na tom pracovat. A když to přiznám veřejně, je to pro mě další motivace se zlepšovat. Navíc ti, kteří mě znají, mají docela dobrou představu o tom, jaké jsou moje možnosti a připadala bych si před nimi směšně, kdybych psala jen o tom, co všechno se mi povedlo. Takových lidí je hodně a já se mezi ně zařadit nechci. Pěkný den.
OdpovědětVymazat