První závod sezóny a první závod po skoro třech měsících. V předvečer akce jsem trochu tápala a bloumala bezradně sem tam. Pak mě přestalo bavit přemýšlet, co s sebou. "Ráno moudřejší večera...". Věřte, že v těchto případech to neplatí. Ve čtyři ráno rozhodně nic kloudného nevymyslíte.
Vstávání na třetí výhružnou výzvu o půl páté a opět zmatené bloumání, co mi ještě chybí. Když jsem vyběhla z domu, došlo mi, že i sledování předpovědi počasí patřilo mezi dobré zvyky předzávodní přípravy. Profackoval mě mráz. Vždyť včera bylo nad nulou... Moment, mám dvě trika a nemám čas se vrátit.
V MHD v sobotu v tuhle denní dobu musíte počítat s tím, že v závodních legínách neuniknete podnapilým pohledům. Když si vedle mě v metru přisednul chlápek a oslovil mě, tušila jsem malér. Ale k velkému překvapení se mě mile optal, zda náhodou nejedu na závod do Liberce, jestli už jsem něco takového běžela a zdali se těším. Mírně zaskočená, blekotala jsem, že ano, a že tam asi zmrznu. Nabídl mi odvoz, ale ten jsem měla domluvený a tak jsem s díky odmítla. Když se pak zvednul, že vystoupí, všimla jsem si na batohu nášivek "Agoge finisher". Hmm, tohle bude asi jinej gang...
Jak jsme se blížili k Liberci, teploměr ukazoval stále nižší teplotu. Na -8°C se naštěstí zaseknul. Tak jsem chvíli klepala kosu u registrací, rozhlížela se, kde jsou "sakra" nějaké kopce... v Liberci, ne? A pak si šla svlíknout tři svetry. Zůstali jen ty dvě trika. Po chvíli poskakování a parodie na rozklusání jsem odešla trpět do startovního koridoru. Předlouhých 5 minut, během nichž jsem přestala cítit nohy i ruce. Konečně někdo zapálil tu smradlavou dýmovnici a odstartovali jsme. Na prvních 100 metrech klasická masáž lokty. Na kopečku O-U-T. Pole se rozvolnilo a já začala plnými doušky vnímat, jak mi ten ledový vzduch pálí dýchací cesty. Supěla jsem do kopce (přece se tam našli), na bradě mi přimrzal sražený dech, pod nosem taky... Aspoň nebyl potřeba kapesník. A klasicky se začali štěkat hemisféry "Proč tohle vůbec děláš. Proč se týráš? Jsi normální?" "Ne nejsem, drž hubu a hni se." odpověděl Glum Glumovi a funěla jsem dál. Po kilometru a půl se tělo naštěstí prohřálo a den začal být veselejší. Bylo mi teplo a držkatá hemisféra zmlkla.
Překážky klasické pro Spartan Sprint, žádné překvapení. Pořád jsem ale čekala nějaký zádrhel. Že se někde seknu a pořádně vymrznu. To se naštěstí nestalo. Jediné specifikum zimního Sprintu tak spočívalo v tom, že bylo všechno opravdu na kost zmrzlé. Nejobtížnější překážkou závodu byl asi podklad. Sníh byl zmrzlý a klouzalo to. To první mi vadilo, protože angličáky po Z-wall a oštěpu celkem boleli (ale ne tak jako pohled na polského reprezentanta, který si po asi pěti cvicích založil ruce v bok, rozhlédl se a pak pokračoval v závodě. Mému obligátnímu hýkání "To si děláš prdel?!" nevěnoval pozornost). To druhé jsem pojala jako výhodu. Na cestách uklouzaný sníh a běžci bruslili. Moje osvědčené boty mě nezklamaly a tak jsem se začala propracovávat dopředu.
V MHD v sobotu v tuhle denní dobu musíte počítat s tím, že v závodních legínách neuniknete podnapilým pohledům. Když si vedle mě v metru přisednul chlápek a oslovil mě, tušila jsem malér. Ale k velkému překvapení se mě mile optal, zda náhodou nejedu na závod do Liberce, jestli už jsem něco takového běžela a zdali se těším. Mírně zaskočená, blekotala jsem, že ano, a že tam asi zmrznu. Nabídl mi odvoz, ale ten jsem měla domluvený a tak jsem s díky odmítla. Když se pak zvednul, že vystoupí, všimla jsem si na batohu nášivek "Agoge finisher". Hmm, tohle bude asi jinej gang...
Jak jsme se blížili k Liberci, teploměr ukazoval stále nižší teplotu. Na -8°C se naštěstí zaseknul. Tak jsem chvíli klepala kosu u registrací, rozhlížela se, kde jsou "sakra" nějaké kopce... v Liberci, ne? A pak si šla svlíknout tři svetry. Zůstali jen ty dvě trika. Po chvíli poskakování a parodie na rozklusání jsem odešla trpět do startovního koridoru. Předlouhých 5 minut, během nichž jsem přestala cítit nohy i ruce. Konečně někdo zapálil tu smradlavou dýmovnici a odstartovali jsme. Na prvních 100 metrech klasická masáž lokty. Na kopečku O-U-T. Pole se rozvolnilo a já začala plnými doušky vnímat, jak mi ten ledový vzduch pálí dýchací cesty. Supěla jsem do kopce (přece se tam našli), na bradě mi přimrzal sražený dech, pod nosem taky... Aspoň nebyl potřeba kapesník. A klasicky se začali štěkat hemisféry "Proč tohle vůbec děláš. Proč se týráš? Jsi normální?" "Ne nejsem, drž hubu a hni se." odpověděl Glum Glumovi a funěla jsem dál. Po kilometru a půl se tělo naštěstí prohřálo a den začal být veselejší. Bylo mi teplo a držkatá hemisféra zmlkla.
Překážky klasické pro Spartan Sprint, žádné překvapení. Pořád jsem ale čekala nějaký zádrhel. Že se někde seknu a pořádně vymrznu. To se naštěstí nestalo. Jediné specifikum zimního Sprintu tak spočívalo v tom, že bylo všechno opravdu na kost zmrzlé. Nejobtížnější překážkou závodu byl asi podklad. Sníh byl zmrzlý a klouzalo to. To první mi vadilo, protože angličáky po Z-wall a oštěpu celkem boleli (ale ne tak jako pohled na polského reprezentanta, který si po asi pěti cvicích založil ruce v bok, rozhlédl se a pak pokračoval v závodě. Mému obligátnímu hýkání "To si děláš prdel?!" nevěnoval pozornost). To druhé jsem pojala jako výhodu. Na cestách uklouzaný sníh a běžci bruslili. Moje osvědčené boty mě nezklamaly a tak jsem se začala propracovávat dopředu.
Trochu mě potrápil Monkey bar, některé tyče byly pevné, některé se protáčeli. Opravdové peklo tu ale musel zažívat fotograf, který dostal úkolem fotit běžce zdolávající překážku. Pozadí tmavého lesa udělalo svoje. Jedna výsledná fotka je lepší, než tisíc slov... (celkem jsou tam čtyři lidé).
Ihned následoval balanc. Trámy byli pěkně kluzké, ale s přístupem Aryi Starkové "Klidná jako vodní hladina." jsem prošla bez ztráty kytičky.
Lano na šplhu mně trochu děsilo. Bylo ztuhlé. Nešla mi pořádně udělat smyčka a tak jsem to skoro celé musela urvat rukama. Tolik angličákujících jsem ještě v AG na šplhu neviděla. U Plate Dragu nešlo lano ohnout vůbec a musím říct, že tentokrát mě to ze všeho nejvíc rozesmívalo.
Lano na šplhu mně trochu děsilo. Bylo ztuhlé. Nešla mi pořádně udělat smyčka a tak jsem to skoro celé musela urvat rukama. Tolik angličákujících jsem ještě v AG na šplhu neviděla. U Plate Dragu nešlo lano ohnout vůbec a musím říct, že tentokrát mě to ze všeho nejvíc rozesmívalo.
Atlas stone moc k smíchu nebyl. Že měla ta koule 35kg by mi nevadilo. Jenže byla celá obalená přimrzlým sněhem a pořádně klouzala. Písek v pytli zmrzlý na kámen tak, že jsem se jím praštila do zad, což si vynutilo nejapné vyprsknutí smíchy. Buckett carry nebyl nijak dlouhý, a tak tou nejobtížnější věcí bylo nahrabat do něj dostatek přimrzlého štěrku. Jak jsem celý závod přestála bez pádu a boty mě fakt podržely, tak před vběhnutím do festivalky mě štěstí opustilo. V nijak výhružně vypadající zatáčce mi na namrzlém betonu ujely cvičky a střihla jsem si učebnicového prdeláče. V mém případě pěkně do měkkého. Na rozdíl od kolemjdoucího, kterému můj nelidský skřek způsobil menší šok, mě chvilkové ulehnutí z míry nevyvedlo a upalovala jsem dál. A pak to přišlo, opět. Další kapitola ve smutném příběhu "Zvonek mě nemá rád". Multiring jsem bezproblémově přešla, byl opravdu snadný, akorát ta mrcha na konci mě ignorovala a nevydala ani hlásku... Dobrovolník jenom "Hmm, to je blbý. Tak 30 angličáků no.". Spolkla jsem hořkost a šla si je odskákat. Pak už jen podběh můstku, slip wall, k jejíž slézací konstrukci přimrzaly ruce, Cargo a bylo po všem. Hned jsem se šla podívat, kolik míst mě stáli angličáky za mlčící zvonek na multiringu. Naštěstí žádné.
Celkové 8. místo v AG bylo přiměřené skoro měsíci neběhání a trampotám se stávkujícím nártem. Fajn začátek roku.
P.S. Unisex trika jsou zlo. Vzala jsem si klasicky „S“ a vešla bych se do něj dvakrát.
Související články:
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj případný komentář!