Středa
Po asi 10 hodinách (kdy jsme jeli pořád rovně :) ) jsme dorazili do polské Gdyně. Ubytovali se a zamířili do centra dění - na národní ragbyový stadion. Prošli jsme registrací, zařídili vše potřebné, obhlédli festival arénu a se zájmem prošli překážky jak na stadionu (start, cíl), tak i v jeho bezprostředním okolí. Zajeli se vykoupat do studeného Baltu, nafasovali národní drezy a po dni, kdy teploty dosahovali až 38°C upadli do nepokojného spánku.
Odšktnuto ze seznamu. U moře jsme byli :)
Čtvrtek
První den šampionátu nás nejprve čekal oficiální zahajovací ceremoniál a po něm první závod - krátká trať (Short Course), vypsaná na 5 kilometrů a 40 překážek. Do slavnostního průvodu jsme podle instrukcí organizátora nominovali tři zástupce z řad našich elitních reprezentantů. Jak už to tak bývá, organizovat dospělé je horší, než kočírovat dětský tábor a tak jsem asi tři minuty před zahájením stála u vlajkonošů s jedinou reprezentantkou a zuřivě ťukala do mobilu a sháněla se po ostatních. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že budu muset vyrazit s ní, ale za minutu průšvih přiběhli zbylí dva a já mohla zmizet z dosahu kamer. Čekal mne další úkol, nastreamovat přímý přenos z průvodu pro potřeby OCRA, tak jsem se nacpala někam, kde jsem rozhodně být neměla a coby technický antitalent zmáčkla něco, co mi připadalo, že by mohlo přenos zajistit. Průvod odstartoval. V abecedním pořadí probíhali vlajkonoši doprovázení trojicí reprezentantů daného státu. Moc hezky jsem to celé natočila, akorát mi po skončení průvodu přišla zpráva z velení "Kde že je ten přenos?". Nebudu to rozmazávat. Průvod byl přenášen i oficiálním kanálem organizátorů, takže zájemci o nic zásadního nepřišli. Šla jsem se poradit a pak už šlo vše, jak mělo...
Ale já to fakt točila... :D
Závod samotný začal tradičně startem elitní kategorie. Nejdřív muži a pak ženy. Dvě hodiny jsem běhala po ploše stadionu a snažila se komentovat dění a situaci českých reprezentantů. Když byli všichni za cílovou čarou, šla jsem se chystat na vlastní start.
Bohužel, přes tropy předchozích dní začalo už v průběhu elitních závodů pršet, a jak to tak bývá 20 minut před mým startem doslova lilo. Při 40 překážkách s nulovou tolerancí chyby je to trochu problém. Překážky úrovně mistrovství Evropy jsou obtížné sami o sobě v suchém stavu, takže mi déšť na náladě moc nepřidal. Ale větru dešti neporučíš...
S ohledem na hektické předchozí dění jsem nakonec neměla čas ani stresovat a prostě si jen uvědomila, že stojím na startu. Zasvěcení vědí, že v ženské AG kategorii tohle o běhu nebude, ale i tak jsme všechny vystřelily, jak kdyby se jednalo o hladkou čtvrtku. V aréně se prostě běží i na efekt ;-) Přelez, podlez a přes velikánské kargo ven ze stadionu.
První ručkovací překážka byla ta nejjednodušší možná (i když pěkně dlouhá), ale bylo cítit, že mokré konstrukce budou zlobit. To se ukázalo hned o kus dál u prvního komba. Kruhy a volanty ještě jakš-takš, ale hladký žebřík klouzal jak namydlený. Udržet se to dalo, ovšem tyč za dalším volantem už ne... První, druhý, třetí pokus. Následně tricepsbar, nahoru a rovně to šlo, ale cesta dolů opět stylem šáhneš a jedeš... Nošení pytlů bylo v pohodě, multiring také, ale lezení po dvou šikmých tyčích se opět rovnalo variaci na téma dva přítahy tam, 30 čísel zpátky. Jediné, co pomáhalo, bylo stažení kompresek a "přilepení" za holou kůži. Pak přišla první kombinace, která potrápila hodně lidí. "North Pole", šikmé lano, síť spodem, čtyři kotvy a několik lan. Střídavě extrémně tlustá a velmi úzká. Na tom tlustém byste utáhli i tanker, ale o smyčce na nohy si mohl člověk nechat jen zdát. Překážek s tím prvkem bylo víc, a časem jsem si to pojmenovala "sloní pin..r." Bylo třeba s tím zacházet spíš jako s totemem. Severní pól jsem nedobyla. A bohužel těch nepokořených bylo víc. Myslím, že všem účastníkům letošního ME utkvěla v paměti hlavně překážka "Bizoní hlavy" s nevinně vyhlížející sítí uprostřed... Ale na pořádné trápení za mokra zadělala i balanční houpačka, která byla poměrně velká, příkrá a jak kdyby namydlená :) Zvláštní vztah jsem si vytvořila k překážce Raptoring, která se mi napohled zdála těžká a pověsila jsem se na ní s tím, že se tam budu chvíli mrcasit a pak potupně spadnu. Jenže ono to šlo... a dokonce celkem hladce. Obrovský příval radosti ale okamžitě zabil pohled na ruce. Raptoring mi z nejasného důvodu utrhnul mozoly pod oběma prostředníky. Nejen, že to bolí, ale ta krev hodně klouže... A vzhledem k tomu, že to bylo v půlce prvního závodu, prožila jsem si tichou minutu zoufalství vyplněnou škrábáním do zhruba 180cm vysokých "schodů" ven ze stadionu. Ještě jsem netušila, že na již zmíněných bizoních hlavách si to dorvu úplně. Vzhledem k časné ztrátě náramku jsem nemusela překážky absolvovat, ale to by pak moje účast byla naprosto absurdním výletem. Odpustila jsem si ale pokus na kombu s Flying Monkey, které bylo opravdu o hubu (a ke zraněním tu docházelo) a na kolících, které by mi už jen zbytečně zraňovali ruce. Se závěrečnými trny nemám problém, tak jsem si před cílovou rovinkou udělala malou radost. Vymalováno. V cíli Short Course bez náramku a s poraněnýma rukama. Což v podstatě předesílalo výsledek hlavního závodu druhý den...
Pátek
Průběh dne byl v zásadě stejný. Nejdřív zprostředkování událostí závodu Elity a pak rychle chystat na vlastní start. Standart Course, hlavní závod vypsaný na 15 kilometrů a 60 překážek. Do závodu jsem nastupovala s vědomím, že se na ruce stěží pověsím a byla s tím prostě smířená. Klid a mír v duši. Plán byl takový, že se půjdu popasovat s tím, co mi včera nešlo a pošetřím síly na překážky, které ve včerejším závodě nebyly. Jo a posvítím si na Raptoring. Pomsta bude moje. Pokud to tedy půjde... Rovnou jsem si nasadila bezprstové rukavice, které jsou na ručkování nevhodné, ale chrání trochu přelepené ruce. Opět se vrátilo poctivé letní vedro a tak jediné, z čeho jsem měla obavu, byla žízeň a křeče z vysolení. Hned u prvních poctivějších překážek jsem potkala Rampírovy, kteří mě přiměli vyzkoušet, jak to tedy s používáním rukou bude. Zajímavé. I přes bolest to šlo lépe, než včera. Prostě to bylo suché a neklouzalo.
První část závodu byla plus mínus shodná s trasou z předchozího dne, jen se na některé překážky nabíhalo v jiném pořadí. K tragikomické situaci došlo na stadionu, kdy jsem si šla dokázat, že se Raptoringu nebojím i když mi poranil ruce. Kousla jsem se a přešla ho znovu. Chá chá... A dopr... Fajn, takže jsem si dokázala jen to, že opravdu trhá a sundal mi druhou dlaňovou řadu mozolů u prsteníků... Že mi to za to stálo. Po vyběhnutí ze stadionu přišla část, kterou jsme ještě nešli. Asi 10 km dlouhý okruh (spíše osmička), která se klikatila lesem na okraji Gdyně. Díkybohu za ten les. Ale všechna čest organizátorům. Na trase bylo snad deset občerstvovaček, takže žízní člověk opravdu netrpěl. Obkroužit těch deset kiláků mi trvalo snad dvě a půl hodiny. Překážek bylo hodně a na některých byly obstojné fronty. V paměti mi utkvělo přelézání vysokých dřevěných áček, kdy jsem seděla nahoře na kládě a ani na jednu stranu nohama nedosáhla na další. Celé áčko se klepalo a tak jsem se držela snad i očima. Pak to byla překážka 2.0 Stitch, kdy bylo třeba se po zavěšených tyčích pohybovat pomocí kovových háků. A aby toho nebylo málo, bylo to ve výšce lowrigu. Slušná frontička a každému, komu se sem tam podařilo projít, fronty přihlížejících hlasitě vzdávali hold. Další tragikomedie přišla na Rybích schůdkách, kde jsem zdálky viděla českého závodníka zdatně vyskákat a byl za to okamžitě odměněn pádem tyče na hlavu (v cíli mi ukazoval rozseknutou kůži). Jenže to nebylo všechno, na druhé straně se i s tyčí vysmeknul další závodník a hodil slušná záda. Netrvalo to snad ani 5 vteřin a další závodnici spadla tyč na hlavu. Emoce bouřily. Závodníci křičeli na maršály, ať překážku zavřou, že je konstrukčně špatně udělaná. Souhlas, ty tyče stály za prd. V jednu chvíli jsem přiběhla na krátký Tyrolský traverz a k mému překvapení i tam závodníci odpočívali a debatovali, jak nejlépe na to. No jak? Když mě bolí pracky, tak jdu horem :) Přeptala jsem se maršálky, zda to pravidla umožňují a po odsouhlasení šla na věc. Drhnu břichem po laně, tlak na hrudní kost značně omezuje dýchaní a v tom slyším český komentář "No to se to leze, když si to lano dá mezi kozy..." :D Co na to říct? Asi nic. Po nějaké chvíli jsem dorazila k nunčakovému twisteru, kde byla opět předlouhá fronta. Jedna z eliminačních překážek závodu. Přiznám se, s vědomím, že si na tomhle neškrtnu, jsem chvíli podporovala Stáňu B. a pak bez pokusu vyrazila dál. Kouknu na hodinky. 16 kilometrů za mnou, to už bych se ale mohla blížit k cíli, ne? Potkala jsem skupinku českých závodníků, kteří už měli odběhnuto. Potvrdili mi, že konec není daleko a tak jsem se šourala dál. Ke konci v okolí stadionu mou pozornost neustále upoutávali krvavé otisky na překážkách a konstrukcích. Byly všude. Nic moc patlat se krvavýma rukama v krvi jiných. Přednostovi infekčního by vstávali vlasy hrůzou.
Posledních pár překážek, cesta po laně na vlnu už fakt bolela. Seskakovat z velkých stupňů už mě taky štvalo. Na zavěšených deskách jsem si nějak podivně otočila koleno, na kolíky se ani nepodívala, ale zvoneček za trny byl takovou symbolickou tečkou. Na cílové čáře jsem si vyslechla další vtipný pokus o výslovnost svého jména a aktivní účast na mistrovství byla za mnou.
Budu muset ještě trochu zapracovat na psychologické stránce věci. Pořád nejsem schopná se sžít s faktem, že se překážka opakuje třeba i desetkrát a mezi pokusy je několikaminutová pauza. Vzdávám to moc brzo :( Ale i tak bych to nehodnotila špatně. Zvládla jsem překážky, o kterých bych si loni mohla nechat jen zdát a opět mi to dalo přesnou představu, v čem jsou nedostatky. Tento typ závodu "musíš nebo končíš" dokonale a nekompromisně ukáže, na co máte, a na co ne. Do MS zbývá skoro pět měsíců a s tím se dá pracovat. Možná je na čase pokorně sklopit uši a nechat si od někoho poradit.
Sobota
V den, kdy se běžel štafetový závod už jsem nezávodila a měla na starosti zprostředkovat stream. Rozdělili jsme si štafety. No nejdřív mě nenapadlo, že by měl přijít problém, ale dnes už vím, že mužskou elitní štafetu nestíhám, ani když oni vlečou několikametrovou dřevěnou kládu :D Chvílemi to byl tedy jen zoufalý úprk s tím, že je snad chytím někde na překážce. Poučena z předchozích nezdarů, jsem proto záznam doběhu ženské štafety svěřila zdatnějšímu členu reprezentace :) Po štafetách jsme šli vyjíst salátbar v nedalekém nákupním centru (kde se po závodech shromažďovala půlka závodníků) a vyrazili jsme vsříc domovu.
Pro zajímavost, porovnání úspěšnosti dokončení s náramkem (splnění všech překážek):
Vše, co jste chtěli vědět o MS OCR a báli jste se zeptat
ME OCR 2019
MS OCR 2019 Londýn, Velká Británie
S ohledem na hektické předchozí dění jsem nakonec neměla čas ani stresovat a prostě si jen uvědomila, že stojím na startu. Zasvěcení vědí, že v ženské AG kategorii tohle o běhu nebude, ale i tak jsme všechny vystřelily, jak kdyby se jednalo o hladkou čtvrtku. V aréně se prostě běží i na efekt ;-) Přelez, podlez a přes velikánské kargo ven ze stadionu.
Na staďáku se běží naplno... :)
První ručkovací překážka byla ta nejjednodušší možná (i když pěkně dlouhá), ale bylo cítit, že mokré konstrukce budou zlobit. To se ukázalo hned o kus dál u prvního komba. Kruhy a volanty ještě jakš-takš, ale hladký žebřík klouzal jak namydlený. Udržet se to dalo, ovšem tyč za dalším volantem už ne... První, druhý, třetí pokus. Následně tricepsbar, nahoru a rovně to šlo, ale cesta dolů opět stylem šáhneš a jedeš... Nošení pytlů bylo v pohodě, multiring také, ale lezení po dvou šikmých tyčích se opět rovnalo variaci na téma dva přítahy tam, 30 čísel zpátky. Jediné, co pomáhalo, bylo stažení kompresek a "přilepení" za holou kůži. Pak přišla první kombinace, která potrápila hodně lidí. "North Pole", šikmé lano, síť spodem, čtyři kotvy a několik lan. Střídavě extrémně tlustá a velmi úzká. Na tom tlustém byste utáhli i tanker, ale o smyčce na nohy si mohl člověk nechat jen zdát. Překážek s tím prvkem bylo víc, a časem jsem si to pojmenovala "sloní pin..r." Bylo třeba s tím zacházet spíš jako s totemem. Severní pól jsem nedobyla. A bohužel těch nepokořených bylo víc. Myslím, že všem účastníkům letošního ME utkvěla v paměti hlavně překážka "Bizoní hlavy" s nevinně vyhlížející sítí uprostřed... Ale na pořádné trápení za mokra zadělala i balanční houpačka, která byla poměrně velká, příkrá a jak kdyby namydlená :) Zvláštní vztah jsem si vytvořila k překážce Raptoring, která se mi napohled zdála těžká a pověsila jsem se na ní s tím, že se tam budu chvíli mrcasit a pak potupně spadnu. Jenže ono to šlo... a dokonce celkem hladce. Obrovský příval radosti ale okamžitě zabil pohled na ruce. Raptoring mi z nejasného důvodu utrhnul mozoly pod oběma prostředníky. Nejen, že to bolí, ale ta krev hodně klouže... A vzhledem k tomu, že to bylo v půlce prvního závodu, prožila jsem si tichou minutu zoufalství vyplněnou škrábáním do zhruba 180cm vysokých "schodů" ven ze stadionu. Ještě jsem netušila, že na již zmíněných bizoních hlavách si to dorvu úplně. Vzhledem k časné ztrátě náramku jsem nemusela překážky absolvovat, ale to by pak moje účast byla naprosto absurdním výletem. Odpustila jsem si ale pokus na kombu s Flying Monkey, které bylo opravdu o hubu (a ke zraněním tu docházelo) a na kolících, které by mi už jen zbytečně zraňovali ruce. Se závěrečnými trny nemám problém, tak jsem si před cílovou rovinkou udělala malou radost. Vymalováno. V cíli Short Course bez náramku a s poraněnýma rukama. Což v podstatě předesílalo výsledek hlavního závodu druhý den...
Start pětky. Vyšel na ty dvě minuty, kdy zrovna vysvitlo slunce.
Průběh dne byl v zásadě stejný. Nejdřív zprostředkování událostí závodu Elity a pak rychle chystat na vlastní start. Standart Course, hlavní závod vypsaný na 15 kilometrů a 60 překážek. Do závodu jsem nastupovala s vědomím, že se na ruce stěží pověsím a byla s tím prostě smířená. Klid a mír v duši. Plán byl takový, že se půjdu popasovat s tím, co mi včera nešlo a pošetřím síly na překážky, které ve včerejším závodě nebyly. Jo a posvítím si na Raptoring. Pomsta bude moje. Pokud to tedy půjde... Rovnou jsem si nasadila bezprstové rukavice, které jsou na ručkování nevhodné, ale chrání trochu přelepené ruce. Opět se vrátilo poctivé letní vedro a tak jediné, z čeho jsem měla obavu, byla žízeň a křeče z vysolení. Hned u prvních poctivějších překážek jsem potkala Rampírovy, kteří mě přiměli vyzkoušet, jak to tedy s používáním rukou bude. Zajímavé. I přes bolest to šlo lépe, než včera. Prostě to bylo suché a neklouzalo.
Tricepsbar
Klasický multiring
První část závodu byla plus mínus shodná s trasou z předchozího dne, jen se na některé překážky nabíhalo v jiném pořadí. K tragikomické situaci došlo na stadionu, kdy jsem si šla dokázat, že se Raptoringu nebojím i když mi poranil ruce. Kousla jsem se a přešla ho znovu. Chá chá... A dopr... Fajn, takže jsem si dokázala jen to, že opravdu trhá a sundal mi druhou dlaňovou řadu mozolů u prsteníků... Že mi to za to stálo. Po vyběhnutí ze stadionu přišla část, kterou jsme ještě nešli. Asi 10 km dlouhý okruh (spíše osmička), která se klikatila lesem na okraji Gdyně. Díkybohu za ten les. Ale všechna čest organizátorům. Na trase bylo snad deset občerstvovaček, takže žízní člověk opravdu netrpěl. Obkroužit těch deset kiláků mi trvalo snad dvě a půl hodiny. Překážek bylo hodně a na některých byly obstojné fronty. V paměti mi utkvělo přelézání vysokých dřevěných áček, kdy jsem seděla nahoře na kládě a ani na jednu stranu nohama nedosáhla na další. Celé áčko se klepalo a tak jsem se držela snad i očima. Pak to byla překážka 2.0 Stitch, kdy bylo třeba se po zavěšených tyčích pohybovat pomocí kovových háků. A aby toho nebylo málo, bylo to ve výšce lowrigu. Slušná frontička a každému, komu se sem tam podařilo projít, fronty přihlížejících hlasitě vzdávali hold. Další tragikomedie přišla na Rybích schůdkách, kde jsem zdálky viděla českého závodníka zdatně vyskákat a byl za to okamžitě odměněn pádem tyče na hlavu (v cíli mi ukazoval rozseknutou kůži). Jenže to nebylo všechno, na druhé straně se i s tyčí vysmeknul další závodník a hodil slušná záda. Netrvalo to snad ani 5 vteřin a další závodnici spadla tyč na hlavu. Emoce bouřily. Závodníci křičeli na maršály, ať překážku zavřou, že je konstrukčně špatně udělaná. Souhlas, ty tyče stály za prd. V jednu chvíli jsem přiběhla na krátký Tyrolský traverz a k mému překvapení i tam závodníci odpočívali a debatovali, jak nejlépe na to. No jak? Když mě bolí pracky, tak jdu horem :) Přeptala jsem se maršálky, zda to pravidla umožňují a po odsouhlasení šla na věc. Drhnu břichem po laně, tlak na hrudní kost značně omezuje dýchaní a v tom slyším český komentář "No to se to leze, když si to lano dá mezi kozy..." :D Co na to říct? Asi nic. Po nějaké chvíli jsem dorazila k nunčakovému twisteru, kde byla opět předlouhá fronta. Jedna z eliminačních překážek závodu. Přiznám se, s vědomím, že si na tomhle neškrtnu, jsem chvíli podporovala Stáňu B. a pak bez pokusu vyrazila dál. Kouknu na hodinky. 16 kilometrů za mnou, to už bych se ale mohla blížit k cíli, ne? Potkala jsem skupinku českých závodníků, kteří už měli odběhnuto. Potvrdili mi, že konec není daleko a tak jsem se šourala dál. Ke konci v okolí stadionu mou pozornost neustále upoutávali krvavé otisky na překážkách a konstrukcích. Byly všude. Nic moc patlat se krvavýma rukama v krvi jiných. Přednostovi infekčního by vstávali vlasy hrůzou.
Na všech konstrukcích byly krvavé ťápoty...
Posledních pár překážek, cesta po laně na vlnu už fakt bolela. Seskakovat z velkých stupňů už mě taky štvalo. Na zavěšených deskách jsem si nějak podivně otočila koleno, na kolíky se ani nepodívala, ale zvoneček za trny byl takovou symbolickou tečkou. Na cílové čáře jsem si vyslechla další vtipný pokus o výslovnost svého jména a aktivní účast na mistrovství byla za mnou.
Budu muset ještě trochu zapracovat na psychologické stránce věci. Pořád nejsem schopná se sžít s faktem, že se překážka opakuje třeba i desetkrát a mezi pokusy je několikaminutová pauza. Vzdávám to moc brzo :( Ale i tak bych to nehodnotila špatně. Zvládla jsem překážky, o kterých bych si loni mohla nechat jen zdát a opět mi to dalo přesnou představu, v čem jsou nedostatky. Tento typ závodu "musíš nebo končíš" dokonale a nekompromisně ukáže, na co máte, a na co ne. Do MS zbývá skoro pět měsíců a s tím se dá pracovat. Možná je na čase pokorně sklopit uši a nechat si od někoho poradit.
Sobota
V den, kdy se běžel štafetový závod už jsem nezávodila a měla na starosti zprostředkovat stream. Rozdělili jsme si štafety. No nejdřív mě nenapadlo, že by měl přijít problém, ale dnes už vím, že mužskou elitní štafetu nestíhám, ani když oni vlečou několikametrovou dřevěnou kládu :D Chvílemi to byl tedy jen zoufalý úprk s tím, že je snad chytím někde na překážce. Poučena z předchozích nezdarů, jsem proto záznam doběhu ženské štafety svěřila zdatnějšímu členu reprezentace :) Po štafetách jsme šli vyjíst salátbar v nedalekém nákupním centru (kde se po závodech shromažďovala půlka závodníků) a vyrazili jsme vsříc domovu.
Už víme, kam se mistrovství Evropy přesune příští rok:
Pro zajímavost, porovnání úspěšnosti dokončení s náramkem (splnění všech překážek):
Související:
Vše, co jste chtěli vědět o MS OCR a báli jste se zeptat
ME OCR 2019
MS OCR 2019 Londýn, Velká Británie
Ještě pár snímků:
Schůdky z/na stadion
Bizoní stěna. Hrozilo, že si budem lana sami nahazovat, ale to už by trať zablokovalo úplně.
Ne moc optimistický výhled...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj případný komentář!