Spartan Beast Andorra 2019

https://meziprekazkami.blogspot.com/2019/06/spartan-beast-andorra-2019.html#more

Letošní druhý Beast a zároveň finálový závod Španělské národní série. Závod vysoko v andorských horách. Že to nebude snadné, jsem věděla. Realita byla ale o něco ostřejší, než jsem předpokládala.

 Pátek:

Opět jsme měli možnost vyzvednout si startovní balíčky již v pátek večer, v centru Encampu. Akce byla organizována pro závodníky Ultrabeastu a Elit + AG kategorií beastu. Současně s tím měl být organizován breefink, především pro ultra běžce. V rámci breefinku jsme se dozvěděli některá fakta o trati a byli jsme upozorněni na jisté zádrhely. Byli jsme ujištěni, že trať je perfektně značená a s orientací nebude problém, i když beast a ultra vzájemně prolínají.

Při obhlídce okolí festivalky v Grau Roig jsem dospěla ke třem závěrům:

1) Snaha nešlápnout do všudypřítomných exkrementů jak domácích tak i divokých přežvýkavců by se rovnala Don Quijotskému boji. Alternativní přístup - nespadnout do toho obličejem.
2) Krom členitého terénu bude zapotřebí dávat pozor i na četné nory místních pěkně vypapaných svišťů. Na zlomený kotník jako stavěné.
3) Se sněhem to nebude tak hrozné. Sice v pondělí poctivě nachumelilo, ale minimálně v nižších partiích svahů zase všechno slezlo.

 Hory nad Grau Roig

Zde je asi ta správná chvíle přiznat jednu velkou nepříjemnost. Nevím přesně, co bylo špatně, ale v průběhu pondělka jsem musela sníst něco špatného. V úterý jsem začala mít zažívací potíže, které se dramaticky zhoršovali, zahájila jsem masivní ofenzivu živočišné uhlí - endiaron. Ve středu ráno nevyspalá a zesláblá jsem se skoro bála vyrazit do práce. Ale musela jsem. Za celý den tři suché rohlíky. Za takové situace by si člověk řekl, že přeci Beast a ještě k tomu ve vyšších nadmořských polohách nemůže absolvovat. Ale ruku na srdce. Máte zaplacené letenky, rezervaci na auto a ubytování, zaplacený start... Zbývají ještě dva dny a prášky, zdá se, zabírají. Tak jsem odletěla. Pomalu začala přijímat normální stravu, ale potíže do jisté míry přetrvávaly. V pátek mi bylo lépe a rouhala jsem se v odchodě s andorskými dobrůtkami. Ochutnávka jeleních klobás zdarma versus Češi... :D  Výsledek v sobotu ráno: věděla jsem, že předchozí dění mě oslabilo i dehydratovalo, ale diagnostikovala jsem si startuschopnost bez ambicí na výsledek.

Sobota: 

Z pohledu počasí bylo sobotní ráno velmi přívětivé. Necelých 10 stupňů a polojasno.

Start jsme měly opět komorní, neb ženská elitní kategorie není ani zdaleka tak početná, jako ta mužská. Poté, co nám startér sdělil, že nás všechny miluje a jsme "supermodels", jsme se vydaly na trať. A samozřejmě, že ihned do sjezdovky. Musím bohužel konstatovat, že v tomto byť krátkém stoupání, jsem okamžitě pocítila, zač je toho loket. Tělo netáhlo a dýchala jsem, jak kdybych za sebou měla 15 kilometrů. Hned na otáčce zpátky do festivalky se mi pod nohama rozplavala zem. Sbíhala jsem s velkou nejistotou. Dole jsme absolvovaly několik překážek, až jsme doběhly k první kombinaci. Plazení pod drátem do kopce s pytlem písku. Zde to byl naštěstí jen lívanec. Nejdřív jsem si ho položila do prohlubně na bedra, ale po chvilce mi samozřejmě spadl. Zvolila jsem tedy pohyb na boku na jednom lokti a druhou rukou vedle sebe lívanec převalovat. Ukázalo se to jako celkem rychlé řešení a několik závodnic jsem dohnala.

Následoval Herkules Hoist, šplh a oštěp. 30A za oštěp. Doběhli mě nejrychlejší muži z  AG startující hned po nás. Kupodivu jsem se nějak uklidnila a dech trochu zpomalil. Říkala jsem si - nemá smysl se pokoušet někam hnát. Na rychlonožky nemám a navíc mi není dobře. Jednoduchý Monkeybar a  po brodění ledovou říčkou přišla Z-wall. Až na zmrzlé nohy bez problémů. Nahnali nás zase do nějakého koryta a tam jsem se srazila s jedním z Ultrabeast běžců. Chvilku jsme se předháněli v tom, kdo komu víckrát řekne, že je "Strong, gorgeous and more cool" a pak to začalo. První táhlé stoupání. K mému uspokojení v podstatě nikdo neběžel. Ruce v bok, popřípadě v předklonu opřít o stehna a jako roboti vzhůru. Chvilku se to dalo nazvat kamenitou cestou, ale pak už to byla jez kozí stezka mezi kameny až nakonec zbyly jen balvany a mezi nimi podmáčená tráva. Chvilku jsem šla, chvílemi si pomáhala i rukama. A plíce jely na 150%. Svítilo slunce, ale bylo tak 10 stupňů. Nahoře foukal ostřejší studený vítr. Cítila jsem chlad na nohách i na ramenou, ale zima mi nebyla. Zato mi neustále tekla nudle. Co 100 metrů jsem si nos dřela potítkem nebo hřbetem rukavice. To bylo, bohužel, večer při pohledu do zrcadla jasně patrné... Kopec nebral konce. Snažila jsem se myslet pozitivně. Když jsem zrovna neřešila uklouznutí mezi balvany, tak jsem se kochala nádhernou horskou scenérií a trsy sytě žlutých narcisů. Hodina od startu a na hodinkách teprve 5 km!! Nahoře u jezírka se mi točila hlava o stošest. Zatímco ostatní klusali, já zvedala nohy jako čáp, protože jsem nebyla schopná číst terén. Prostě mozek si nedokázal vizuální vjemy správně zpracovat. Ministerstvo švihlé chůze by mělo radost... Takový stav jsem nikdy předtím nezažila a nedokázala si z dezorientací poradit. Naštěstí jsem nemusela řešit cestu. Přesně jak slíbili, značení bylo 100% blbuvzdorné a zabloudit nebylo možné.


Přišel ostřejší seběh, ale o běhu se nedalo moc mluvit. Seskakovali jsme po velkých balvanech. Níže pak příkrý svah. Dole jako smilování obsčerstvovačka, a pak zase krpál nahoru. Pořád a pořád, nebralo to konce. Postupně se úhel zmírňoval, ale rozběhnout se šlo jen na kratších traverzových úsecích. Nahoře v sedle, kde už ani nebyli stromy, nás čekal Bender a o kus dál Stairway to Sparta. Překážka nebyla problém, ale ze shora mě div nesundal poryv ledového větru. Další občerstvovačka. Dobrovolníci v péřovkách a zimních čepicích. Já kraťasy a tílko jak plážový povaleč... Co tu sakra dělám? A zase nahoru... Podle mapy závodu jsem bohužel věděla, že stoupat budeme až do 15. kilometru. Čas se vlekl, nohy se vlekly, nudle tekla... Po chvíli měla podivně růžovou barvu. Ještě tohle a snad radši skočím ze srázu... Na dalším vrcholu vysoká zeď a za ní slackline. Rozklepané nohy ji dali jen do půlky. 30 angličáků. Kolem terminálu lanovky a z kopce dolů. Ale zase svah, že člověk cupital a brzdil i očima. Začaly se ozývat křeče chodidel. Pod kopcem občerstvovačka. Kromě vody jsem sáhla po kelímku se směsí ořechů, čichla k němu a zaznamenala ostré aroma buráků. Chvíli jsem váhala, ale vedle stojící kluk mě povzbuzoval, že energii potřebuju. Opáčila jsem "I´m alergic to nuts... but I don´t care... It can´t be worst than this. Peanuts wont kill me". "Not today!" odpověděl a významně zamrkal. "Valar Morghulis" opáčila jsem a kopla do sebe panáka ořechů, vzala si z ohrádky řetěz a začala se šinout do kopce.


 Naštěstí to nebylo nijak extrémně dlouhé. Hned po tom následoval Tyrolský traverz.
Poprvé jsem zvolila horní způsob. Aspoň si nohy odpočinou. Moudré rozhodnutí. Šlo to rychle s minimem úsilí. A pak zase do kopce. Snad další kilometr a půl. Za horizontem kratší seběh, ale rychle jsme opět přešli do módu stoupání. A pěkně zvostra mimo cestu napříč svahem přímo k vrcholu. "This hurts, this just hurts" shodli jsme se s dalším souputníkem. Nabízel mi vodu. A kyslík bys neměl? O kus dál mě jeden z ultraběžců oslovil česky. Nevím, kdo to byl, ale kyslík bohužel také neměl :D Vysápali jsme se na vrchol, abychom zjistili, že tam na nás čeká další sandbag. A po sto metrech jsme prozřeli podruhé. Opět to byla kombinace. K pytli jsme ještě nafasovali "kačera". Řetěz s madlem a na konci železný kvádr. Na dotaz, který je pro ženy mi dobrovolník soucitně odpověděl, že žádný a musím vléct to samé co chlapi. "Já už nechci žít..." Slabost, motání hlavy, krvavý sopel, pytel za krkem a vleču za sebou do kopce kačera. Nemám u toho třeba ještě žonglovat? Kačer se zasekával o kameny... Zjistila jsem, že jednou rukou to nepůjde. Lívanec musel držet za krkem silou vůle sám a kačera jsem vlekla obouruč. Bylo mi jasné, že jestli zakopnu, tak už nevstanu. Kačera jsem dovlekla zpátky do ohrádky. Dobrovolník jen utrousil "This race is not for women". Lívanec jsem musela ještě vynést na kopec. Nejvyšší bod trati. A odtamtud několikakilometrový seběh. Cedule 10km to finish. WTF? Já mám na tachometru přes 15 kilometrů... Chvíli se mi běželo dobře, ale záhy jsem začala pociťovat nepříjemné stahy po stranách břicha. S každým krokem a úderem se bolest stupňovala. Zvedla jsem ruce, zhluboka dýchala, ale nepomáhalo to. Po dalších 500 metrech už jsem nemohla běžet. Přešla jsem do chůze. Naprostá zoufalost... konečně z kopce a já prostě nemůžu. Pokusila jsem se znova rozběhnout, ale skončila jsem v hlubokém předklonu stažená křečí a neschopná se nadechnout. Tak se začaly koulet slzy. V těžkých chvílích ale poznáte, že se lidé zajímají o druhé. Z deseti probíhajících se mě snad osm zeptalo, jestli jsem OK. Poslední se nenechal odbít kladnou odpovědí a zastavil. Sůl ani magnézium neměl. Ale jonťák ano. Vypadali jsme jako když velryba kojí mládě. Visela jsem mu na vestě a cucala z hadičky v úrovni podpaží. Vím, že tohle není v Elite úplně košer, ale výklad pravidel je dvojí. Platí zákaz vzájemné pomoci, ale spartanským krédem je "Pomoz závodníkovi v nouzi". Tak se to snad kvůli půl deci nezblázní.
S adoptivním velrybákem jsem se rozloučila a pomalu se snažila klusat dál. Ve dvou třetinách seběhu byl delší brod řekou v tunelu a hned za ním další občerstvovačka. Ve vodě ležel můj velrybí muž. Chladil si v proudu tělo a zval mě, ať se připojím. Stačilo mi v té ledárně stát do půle stehen a tak jsem s díky odmítla.


Na občerstvocačce měli krom vody i nějaký bublinkatý energetický nápoj. Kdo mě zná ví, že je nemám ráda a nepiju. Ale v tu chvíli to pro mě bylo něco jako živá voda, elixír nesmrtelnosti a božská mana dohromady. Nechala jsem si dvakrát dolít. A kdo mě zná...:D je mu jasné, že mi půlka vylítla zpátky nosem. Zíral na mě jeden kluk ve fialovém rozlišováku ultrabeast běžců. A jak jsem si z brady utírala energeťák, začal mi hypnoticky opakoval, že mě miluje. "Chudák, ten už má taky dost", pomyslela jsem si a raději pokračovala dál. Chvíli se mě držel,ale pak se naše cesta rozdělili.  Po dalším bolestivém kilometru dolů bylo jasné, že až do festivalky do bude vlnitý traverz. Hele kozí stezka to bude paráda... Všechno podmáčené, chvílemi jen rozbahněná tráva a přeskakování kamenů. Šlo to zoufale pomalu a kdykoliv jsme měli udělat pár kroků do kopce, říkala jsem si "Já už nechci, do kopce už ne..." Po jednom proskákání potoka po kamenech skoro dvoumetrový závodník přede mnou zakopl. Ustál to, ale po pár krocích se dobrovolně svalil na zem a na zádech pozoroval nebe. Zeptala jsem se ho, jestli je v pořádku. Že prý ano. Odpověděla jsem, že se musí zvednout a jít dál... už je to kousek. Do festivalky něco přes kilák. Kýval, že ano. Říkala jsem mu, že už mám taky dost, ale že půjdu s ním, půjdeme pomalinku. Na všechno kývnul, ale prostě se nezvedl a nešel! Stála jsem tam nad ním a přišla další slabá chvilka. Začali se koulet slzy jak hrachy. Vzlykání a zoufalost nad těžkostí bytí... Zvedl palec, že je OK a tak jsem klopýtala dál. Hysterie se nedala utišit. Trvalo to dobrých 500 metrů, neviděla jsem na cestu, ale bylo mi už všechno jedno. Ještě nás pěkně několikrát protáhli vodou a přišel Olympus. Celkem jsem se šinula, ale v půlce mě chytly křeče do lýtek. Prostě jsem to vzdala, i když k tomu nohy nebyly potřeba. Vlastně nevím proč... Dala jsem si dalších 30. Po Twisteru a zdi nás zase vtáhli do vody. Poslední občersvovačka a pak jsem přibělha ke kýblům. Hrabu štěrk, dokud dobrovolník nezačal gestikulovat, že už toho mám dost. Dlouhá klikatá trasa. Ruce byly v pohodě, ale nohy as záda už to nedávaly. Silové překážky mi nedělají problém, ale já ten kýbl prostě musela 3x odložit.


 Pak jsem přiběhla s Ape Hangeru. Ani jsem se nepokusila. Dalších 30 angličáků. Přes Slip Wall k závěrečnému Multirigu: 4 tyče, 3 kruhy, 4 tyče, 3 kruhy a na dřevěnou zeď. Na posledním kruhu jsem visela snad půl minuty (video pro představu zde). Dvakrát jsem strčila nohy mezi prkna zdi a dvakrát mě okamžitě chytili křeče do chodidel i lýtek. Jak se tam tak mrcasila, lekla jsem se, že by mě coby nositelku červené čelenky mohli sundat za zdržování. Překousla jsem bolest a napotřetí na zeď vylezla.



Pak už jen přeskočit oheň a bylo to. Šest hodin, 18 minut. Žádná radost, žádné zadostiučinění. Na krku mi přistála placka, kluk s nůžkami, který odstřihávál pásku s čipem znejistěl. Ruce se mi klepaly, jako feťákovi, který "nemá". Klopýtala jsem k fotografovi v "Hero" stanu a ten se na mě z dálky zubil. Ve stanu jsem si sedla na balík slámy a přišlo to potřetí. Rozmatlávala jsem si slzy po obličeji a on jen konstatoval "You are not OK. Take time and calm down. I will wait for you to take the best photo. I will wait forever". Forever trvalo dobrých 5 minut. Sedla jsem si před stanem a opřela se o zábradlí. Nejdřív přiběhl někdo s litrovkou vody. Díky. Pak další se dvěma banány. Díky. Pak mi další kluk nabízel svou plechovku energeťáku. Ne, díky, vodu mám. Podívala jsem se vedle sebe. Stál tam kluk, vítězoslavně se culil a plácal se po ramenou s druhým. V úrovni očí jsem měla jeho kolena. Klepala se mu stejně, jako mě ruce... Fotograf mi udělal pár fotek. Ukázal mi je na displeji. Byl to kouzelník a já tak možná nebudu vypadat jako Joker v posledním tažení :D "Why so serious?" Rozloučili jsme se a bylo to. Nesnáším Beasty. Není to pro mě.


Spartan Beast Andorra: 
25,5 km + 120 angličáků = 6h 18min.
V Elite předposlední. Nechápu to. Tu poslední holku snad musel sežrat medvěd... Není možné, aby byl někdo pomalejší.
V AG by to bylo s tímto časem opět za brambory, ale k tomu už jsem se vyjadřovala po závodě v Madridu.

Osobní hodnocení:
Závod nádherný, organizace na jedničku. Není absolutně co vytknout. Průběh vlastního závodu byl pro mě, bohužel, dost nešťastný a hodně jsem ho protrpěla. Ale zkušenosti k nezaplacení a jak se říká "Co tě nezabije, to tě posílí".

Videa ze závodu:

Závěrečný Multirig


Související:

Beton Race Basic 2019
Predátor Race Dril Monínec 2019
Spartan Race Madrid Super 2019
Predator Run Plzeň 2019


Další oficiální fotky ze závodu:



 Start Elite W

 Sandbag - úsek pod drátem

 Sandbag - standard

 Dunkwal (opět nedůsledně postavený, šlo to se suchou hlavou)

 Nošení řetězů
 Brod v tunelu, počínající stav šílenství :)


     závěrečný Multirig




Pár mých vlastních z tatranky:

 Svišť... blíž mě nenechal přijít

 Muškáty pondělní sněžení nedali... :D 

 Závěr multirigu, kde mě potrápili křeče nohou

Ne, samo, že není moje. Jen hlídám Adéle Voráčkové :)

Já dostala tuhle miniaturu

 Při cestě zpět. Připomělo mi to Irsko...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za tvůj případný komentář!

Oblíbené