Spartan Race Orte Beast

Tentokrát jsme se vypravili na trochu delší výlet do italského městečka Orte. Pro představu je to zhruba 60 km severně od Říma. Vyrazili jsme ve čtvrtek večer a po 14 hodinách, 1200 kilometrech a několika záchvatech pseudospánku, jsme se v dopoledne vysoukali z auta hned vedle festival arény v "podhradí" Orte. 

Šli jsme sondovat hlavně novou překážku Ape Hanger. Usoudili jsme, že je datelná, ale nejspíš ne tak, jak je umístěna zde. Na samém konci závodu, těsně za Z-wall, šplhem a Hercules Hoist.

Prošli jsme i město, kterým závod probíhá křížem krážem a odebrali se do penzionu dohnat spánkový deficit.

Ráno šlo vše podle plánu, radost nám kazil jen fakt, že v údolí leží mlha a díky tomu se nekonalo žádné startovní azuro. Místo toho nám šla tak trochu pára od pusy.

Start mé vlny byl naplánován hned 15 minut po startu elity, takže byla velká šance, že po propršené noci nebude trasa ještě moc rozšlapaná a překážky tolik nezablácené. Quatro, tre, due, uno... start. Nikdo se nevyřítil jak splašený, přece jen to byl Beast. Ale do závodního módu mě dostala hned první překážka - trojice mých neoblíbených irských lavic. Při každém naskočení břichem na hranu trámu mi za doprovodu výhružného zvuku povolilo česlo a začal se mi vracet Edgar. Třikrát po sobě jsem se modlila, ať nehodím grcku.

K mému velkému překvapení následovala jedna překážka za druhou a během tří kilometrů jsme jich měli za sebou dobrou desítku... A hlavně zdi. Pořád zdi na všechny způsoby. Až jsem z toho byla tak zblblá, že jsem OUT šla jako OOT. Pro zpestření jsme si těsně před stoupáním do samotného Orte střihli Monkeybar. Nebyl příliš široký a tak ho závodníci překonávali těsně vedle sebe. Já šla v jakémsi tandemu se švédskou závodnicí a poctivě jsme na střídačku kopaly jedna do druhé. Ale kdo kope naposled, ten kope nejlíp. Vyšlo to na mě a tak jsem nebohou Švédku sejmula ve chvíli, kdy se natahovala po zvonku. Před tím, než si ustlala ve slámě ho ale stačila trefit a tak vše skončilo vzájemnou omluvou, plácnutím, "Good job and good luck". A tak to má být.

Do Orte jsme samozřejmě stoupali tou nejpříkřejší cestou, která byla k dispozici a když se sklon trochu umírnil, čekala další zeď a v závěsu za ní Inverted wall... Uprostřed historického města na náměstí před kostelem zajímavý Multirig.

Zkrz úzké uličky zase sešup dolů, přerušený jak jinak než další zdí. Byla to první devítka, ale pro ženy měla dvě příšlapky a tak to nebyl problém. Následoval delší běžecký úsek, který spočíval v oběhnutí velkého pole. Odhadem 4 km změklou půdou takže to bylo o běhu ale nešlo to úplně lehce. Na celém úseku byly jen tři překážky. Stairway to Sparta, Plate drag a vše bylo ukončeno Tyrolským traverzem. Překážka, kterou jsem v poslední době trénovala a letos na ni zatím marně čekala. Zvolila jsem spodní způsob zdolávání. Do půlky to šlo rychle, pomohla i gravitace, ale pak síly rychle ubývaly. Vázly spíš nohy, než ruce a u zvonku jsem už slušně supěla. Ale na to se nehraje. Hraje se jen na zazvonění. Cink. O kousek dál mě zamrzel oštěp, směr dobrý, trefila jsem, ale ten chcípák se po zabodnutí začal pomalinku kácet a vypadnul dřív, než jsem stihla utéct z místa činu. Nezbývalo, než spolknout zklamání a jít si protáhnout záda do burpee zóny.
Následovalo první nošení břemen. S lívancem nahoru-dolů stylově po vinici. Potom jsme se začali více věnovat místní říčce Rio Paranza. V průběhu závodu jsme se v ní ocitli hodněkrát. Voda byla studená, ale nijak obzvlášť a většinou sahala nad kotníky. Zanořili jsme se jen jednou zato pořádně až po krk, což pro mě znamenalo udělat několik plaveckých temp. S železnou pravidelností ale po výlezu z vody následovala zeď. (protože heslem tohoto závodu bylo zřejmě "Když nevíš coby, postav tam zeď"). Závod se přehoupnul do druhé poloviny a jak doteď šlo všechno relativně dobře, tak se to velmi rychle pokazilo. Bodem zlomu pro mě byla asi balanční kladina. Má jinou strukturu než v CEU a dostat se nahoru vyžaduje nejlépe rozběh. Jenže ten se příliš nekamarádí s balancováním. Dalších 30. Nošení řetězů, seběhy a výběhy. Na zhruba 13. kilometru se začalo ozývat koleno. Bender tentokrát bez zaváhání. Další kopečky, potok, kopečky, potok.

 Doběh k druhému nošení lívanců mě překvapil. A pohled na závodníky pendlující nahoru dolů po louce zas nepotěšil. Kupodivu jsem téměř celých 800 metrů zvládla poklusem, ale kolenu se to nelíbilo a začalo protestovat o něco ostřeji. Běh se zpomalil a bolel. Nezvládla jsem Olympus, hned po něm na kopci Twister ukrojil další síly. Další balančka - slackline a já spadla krok před koncem... Dalších 30. Začala upadat i morálka. Odpajdala jsem nošení klád. Na přelézání volně zavěšené sítě se klepala jak osika, navíc jsem cítila bezradnost nad tím, jak mi odcházejí ruce.  Bolest kolene mě donutila přejít do indiánského běhu. Do cíle zbývali nějaké tři kilometry. Tak se plahočím a koukám, že doběhnout pod 4 hodiny je stále reálné. OK. To bylo to poslední, co mě mohlo ještě nejak motivovat. Z-wall v italském podání byl jen o tom, nebýt zbrklá. Chyty i stupy byli víc než velkorysé. Takže jsem zazvonila a ploužila se dál. Ani Hercules Hoist nebyl naštěstí nijak těžký, nestál ani za námahu si k tomu lehat. Doploužila jsem se ke šplhu. Za poslední rok jsem odšplhala za všech okolností, takže jsem se chopila lana a vydala vzhůru. Po třech tempech, kdy mi neskutečně prokluzoval zámek jsem věděla, že tohle bude zlé. S vypětím všech sil jsem to rukama urvala asi metr pod zvonek. Ten poslední metr mě totálně odrovnal, dostala jsem strašný strach, že spadnu. Z 30 centimetrů jsem zírala na zvonek a nedokázala se jednou rukou pustit a dotknout se ho. Místo toho jsem navzdory své vůli začala sjíždět po laně dolů. Cítila jak mi to pálí ruce a poslední metr už byl let plavmo. Chvíli jsem se válela v slámě a chtělo se mi brečet. Pak jsem se zvedla a už jen tak v režimu autopilot sebou mlátila o zem v burpee zóně. Už mi nezbylo nic, co by mě tlačilo dál. Věděla jsem, že další překážku ani nezačnu. Celý závod jsem se na Ape Hanger těšila, ale v tuhle chvíli se jen zdrchaně dotkla nástupního lana a odkráčela do burpee zóny. Autopilot 30x. Plazení v blátě mě obtěžovalo. Začala jsem rolovat, protože kolena byla po těch asi 180 angličácích na plazení příliš "oťukaná". Samozřejmě, že na záda mi vždycky vyšel nějaký hrb, tak už jsem jen odevzdaně čekala, kdy hydrovak řekne dost a "praskne mi voda". Hned za touhle prudou byl Dunkwall, který měl ale dole pod hladinou asi jen 40 cm škvíru, takže jsem musela lít naležato nohama dopředu. Po vynoření jsem se odmítla obtěžovat stíráním vody a bláta z obličeje a na fotografa vrhla pohled tak hnusný, že jsem moc zvědavá, co z toho vznikne.

Hned za tím Slip Wall, a protože to byla asi dvoumiliontá přelézací překážka v závodě, jedinou emocí, kterou jsem v tu chvíli cítila, bylo nasrání. Pak už jen áčkové Cargo, skok přes oheň, dejte mi placku, banán a já si jdu konečně někam v klidu umřít. Počkat... 3:52? Tak to jsem si vlastně splnila předsevzetí! OK, beru zpět. Támhle mají obstojně vypadající hamburgry a den je hned veselejší :) Náladu mi o něco později zase trochu sundalo zjištění, že poctivě proti slunci ošetřený obličej je v pohodě, ale ruce a záda mám, jak kdybych je vystavila jadernému výbuchu. Krásně vypálený dres mezi lopatkami :D

 Nadšení z dokončeného závodu ze mě přímo sálalo :D :D :D

Cestovatelské zážitky

Centrum Orte připomínající orlí hnízdo na skále bylo pěkné. Prošli jsme křížem krážem snad všechny uličky a hádali, jak bude trať na druhý den vedená. Pak jsme se odebrali k penzionu v horách. Mělo to být roztomilé hnízdečko se soukromým bazénem, totální relax... Ale 1) rozpršelo se a teplota klesla na asi 15 stupňů. 2) Po příjezdu jsem byla nucena zapojit extra chabé znalosti italštiny, nohy a ruce, abychom se od staršího příjemného pána dozvěděli, že Booking to zdupal... Ale, že pán všechno vyřeší a když počkáme hodinu, vykopne z našeho apartmánu nějaké nic netušící chudáky a připraví nám ho. Fajn... To, že byl bazén vypuštěný v tu chvíli bylo tak nějak jedno :) Museli jsme řešit hlavně to, že jsme si okamžitě po odjezdu majitele zabouchli klíče uvnitř... No, naštěstí to šlo vylomcovat. Asi to nebyli bezpečnostní dveře :D Po ubytování jsme vyrazili pěšky na asi 2 km vzálené další orlí hnízdo Iteli a musím říct, že mne nadchlo ještě víc než Orte. 

V sobotu po závodě jsme přejeli do kempu v jižnímu cípu Lago di Garda. Na druhý den jsme si kolem něj udělali vyhlídkovou jízdu zakončenou výšlapem na vyhlídku poblíž jeho severnímu konci. Foukalo hrozně, teplo taky moc nebylo, ale svítilo slunce a tak jsme tam zvládli i ten naplánovaný piknik :) 

P.S. 28. dubna při přejezdu italsko-rakouské hranice decánko sněžilo, což bylo na letních gumách celkem "vtipné". 

Orte Beast: 
21,6 km + 180 angličáků (?) = 3:51:58 finish time
13. místo Age Group

Osobní hodnocení:
Krásný závod s první polovinou rychlou a druhou šílenou. Organizace na jedničku.

Videa ze závodu:
Start Elity
Šplh (jak vidno, nebyla jsem jediná, kdo měl trable)
Ape Hanger
Slip Wall
Dunk Wall


Související:

Spartan Race Nagykanizsa Super 2019 
Spartan Race Kutná Hora Sprint

Kde trénovat OCR - OCR překážky v Praze

Predator Run Plzeň 2019

Oficiální fotky ze závodu: