Život mezi překážkami: Spartan Race Nagykanizsa Super 2019

https://meziprekazkami.blogspot.com/2019/04/spartan-race-nagykanizsa-super-2019.html#more

Maďarská Nagykanizsa, distance Super - závod který patřil do CEU regionální série. Cesta na závod byla poměrně dlouhá, nějakých šest hodin jízdy z Prahy, ale vše šlo hladce a kupodivu jsme nepotkali žádnou kolonu. Jak jsme se blížili k místu konání, krajina byla placatější a placatější, až byla ta placka skoro depresivní. Přenocovali jsme u Balatonu v obci Keszthely a ráno to do festivalky měli nějakých 40 minut jízdy. Budíček ve čtvrt na šest a kolem půl sedmé jsme byli na místě. Předpověď hlásala slunečný den s odpoledními teplotami přes 15°C. Jenže ráno byl nepříjemný jeden stupeň nad nulou. Do krátkého rukávu se mi moc nechtělo, ale co naplat. Start v 7:45 se blížil a tak jsem šla klepat kosu před startovní koridor...

Těsně před startem jsme prováděli nějaké prostocviky (asi na kameru nebo pro fotografy), ale veškeré pokyny šli pouze maďarsky, tak vlastně nevím, o co přesně šlo a jediné, co si pamatuju bylo, že jsem asi z 10 centimetrů koukala na něčí vyšpulený zadek před sebou.

Konečně jsme odstartovali a vyrazili. Klasický mumraj a trošku strkanice. Drobné zdržení na první překážce OUO, o kousek dál za kopečkem na OUT už to bylo volnější. Téměř celá trať vedla zvlněnou krajinou lesem, chvílemi řekněme lesostepí. Celkem příjemné a sympatické. Slunce začalo pracovat, a tak po chvíli nebylo po zimě ani památky. Na balančce jsem měla trochu štěstí; po dvou krocích se mi prkno pod nohama rozvibrovalo a tak jsem uplatnila metodu "když padáš, rozběhni se". Klaplo to a pokračovala jsem dál. Na dalších překážkách jsem potíže neměla až do Bendru. Normálně s ním nebojuji, ale zde mi pořád podkluzovaly nohy a nebyla jsem schopná je zaseknout na první příčku. Proběhla kolem Vlaďka a její pokyn "dělej, to dáš" jsem si vzala k srdci. Asi na pátý pokus jsem se tam vyškrábala a mohla běžet dál (jen pro představu, měřím 166cm). Jediná zeď, kterou jsme na trati potkali, byla tuším 7ft a s ženskou stupačkou to bylo tak nějak až trapně snadné. Kolem sedmého kilometru přišlo krátké plavání. Musím říct, že voda byla hodně moc ledová a svírala mi hrudník tak, že jsem sotva popadala dech. Osvěžující raní koupel, jak má být :) Jinak teplotu vody jednoznačně hodnotím jako "na královnu". Po pár krocích jsem potkala prvního fotografa. Děsím se toho, jaký bude výsledek... O kousek dál mě začali předbíhat nejrychlejší muži z Age vlny za námi. Oslovilo a povzbudilo mě několik českých závodníků, což mně velmi potěšilo a přimělo k svižnějšímu tempu. Díky všem. Pak jsem tam kdesi v úvozu přeskočila cosi, co upoutalo mou pozornost. Kouknu se pořádně a ejhle. Kostra potažená kůží... Tvl, co to je? Teda, co to bylo? Pes? (prý srna). Po delším běžeckém úseku přišly techničtější překážky - Monkey bar, na kterém se mi podařilo neminout zvonek :D, bezproblémový Slip Wall a kolem desátého kilometru Twister. Tam jsem se trochu zdržela. Překážka je na mě vysoká a nechtěla jsem riskovat, že mi výskok k chytům nevyjde, takže jsem se postavila k jedné z bočních lajn, kde ženy smí pro nástup využít konstrukci. To ale znamenalo čekat jako třetí ve frontě. Přiřítila se nějaká Maďarka a jala se cpát přede mě; ale s tím, co jsem si chtěla v závodě splnit, jsem ji nemilosrdně loktem zarazila a vykázala za sebe. O pár vteřin později přicupital závodník, tuším snad Španěl, a suverénně, že jde před nás... Tak jsem mu jen suše oznámila "Nope, sorry, this is the women line". Netvářil se nadšeně, ale byly tam minimálně dvě úplně volné lajny... Bylo to moje první popasování s Twisterem, loni na Lipně jsem ho kvůli velké prokřehlosti ani nezkusila. Ale vzpomněla jsem si na MS, které mi ukázalo, že dokážu viset a ručkovat hodně dlouho a dvě rotující pole bych měla zvládnout. Taky že jo. Dala jsem si záležet na zvonku a pelášila dál. Za překážkou na mě mávla Míša, další účastnice zájezdu, takže jsem zjistila, že už dobíhám závodníky z vlny před sebou. Nebudeme si lhát. Povzbudí to, pomalejší ženskou dvojnásob a dodá sílu k dalšímu běhu. Navíc, po deseti kilometrech jsem běžela s čistým kontem. To také na náladě neubere. Po dalším běžeckém úseku, kdy jsme urgovali předbíhajícího Čecha, aby nám v cíli nesežral všechny banány, jsme začali točit směrem, který se jevil jako pozvolný návrat k festivalce. Na 13. kilometru Olympus. Trochu jsem se s tím crcala, ale to možná ten pocit, že nechci nic zbytečně zkazit. Následoval necelý kilometr a bylo jasné, že je přede mnou závěrečná série překážek a do cíle už jen kousek. Začala jsem cítit nedostatky v běžecké přípravě. Dost se ozývali hamstringy. Pak přišla Z-Wall. S tou v CEU mám problém, v jednom místě mi tam nějak chybí chyt a i když se natáhnu jak střevo, nedosáhnu na ten osamocený, co tam je. Pokus doskočit tam nevyšel, takže 30. Ale byla jsem s tím smířená a odskákala si je v opravdu rychlém tempu.

Ani jsem neměla čas okounět, jestli někdo kolem mě nepodvádí a vytrollit ho... Průchod vodou, Dunkwall - opět dechové cvičení. Plate Drag se mi zdál nějak těžký a neměla jsem rukavice, takže jsem si trochu zanadávala. Hned po něm šplh, tam zase někdo fotil a výsledek opět hezký nebude. Ihned oštěp. Klasika, nedohodila jsem, takže druhých 30. Pak Herkules Hoist, který byl hodně těžký a pohled na množství angličákujících žen i můžu Age kategorií mě trochu zděsil. Ale s vypětím všech sil jsem ho urvala. Odnesly to trochu dlaně.

Následoval jednoduchý Multiring, kde jsem se opět přepečlivě soustředila na zvonek a po Atlas Stones už zbývala jen Inverted Wall. S tou také problémy nemívám, ale jak jsem se soukala nahoru, chytla mě naprosto příšerná křeč do chodidla. Doskakovala jsem jen na jednu nohu a přes tu bolest s prsty zkroucenými pod chodidlo pajdala posledních 50 metrů do cíle. Z nějakého důvodu nebyl v provozu Firejump, ale byla jsem snad ráda, protože skoku bych asi nebyla schopná a musela bych ohněm projít... Konec, medaile, zout, srovnat nohu do fyziologické polohy a najednou plesk. Někdo se o mě opírá. Nj, pan Tůma. Já celý závod čekala, kdy se přeze mě převalí a on mě dohnal tři metry za cílem :) Posbírala jsem finišerské cajky, banán, hegeš limču a šla se podívat k výsledkům, jak jsem na tom... Dala jsem si předsevzetí, že bych to chtěla stihnout pod 3 hodiny. Tady nebyli žádné brutální kopce, takže to bylo reálné. Vyťukám své BIB a nevěřícně civím na displej. 2 hodiny 8 minut... Tak tenhle závod se mi líbil. Figurovala jsem na 9. místě ve své AGE, později po korekcích na 10. příčce. Spokojenost a těším se do Kutné Hory.

Nagykanizsa Super:
15,5km + 60 angličáků = 2h 8min
10. místo Age Group: W30-34

Cestovatelské zážitky:

Při jízdě v naprosto ploché krajině jsme měli chvílemi pocit, že musíme nutně jezdit tam a zpátky nebo v kruzích. Maďarština nám orientaci neusnadňovala a tak jsme museli slepě důvěřovat navigaci. V 5:30 druhý den ráno Pavel pomocí Coriolisovy síly působící na vír v záchodové míse ověřil alespoň to, že se stále nacházíme na severní polokouli.

Nebylo možné dvakrát projet kolem Balatonu a nezastavit se u něj. Však víme "Jezero Balaton, po sezóně...". Takže jsme šli zkontrolovat jak vypadá Balaton před sezónou. Ve výsledku mě ale asi nejvíc zaujala mapa městečka Balatonberény, ve kterém jsme se nacházeli. Chvíli jsem přemýšlela, co je to Kund. u. Žádná záhada, Kund utca = ulice Kund.

Jezero Balaton, před sezónou

Řekli jsme, si, že neodjedeme bez pořádného gastronomického zážitku. Ve vytipované restauraci, měli menu i v českém jazyce... Čestina ve stylu Google Translate. "Salat s smazenimy kliny na prsy" byl jistě unikátní, ale raději jsme zvolili pořádný hovězí guláš. Luxus. Na kliny na prsy jsme si ani nevzpoměli :)