Sprint v Kutné Hoře byl další zastávkou CEU regionální série. Proto jsem také zvolila sobotní Sprint a ne nedělní Super. A to i přes to, že Super je mou oblíbenější tratí. Nutno ještě připomenout, že 13. dubna byli krásné jarní 4 stupně nad nulou...
Musím říct, že celý závodní den byl pro mě tak trochu den Blbec... Začalo to už v šest hodin ráno, kdy jsem si v autobuse cestou na sraz uvědomila, že mám sice plnou tašku krámů, ale ponožky na převlečení po závodě tam nejsou... Kutná Hora ale slibovala, že se tam bude dát takové zboží pořídit. Druhá etapa přišla ve chvíli, kdy jsme na záchytné parkoviště dorazili 40 minut před mým startem a do festivalky to byli skoro dva kilometry. Co naplat, ruce na prsa a běžíme. Aspoň jsem si odbyla předzávodní rozklusání. Všechno se nakonec stihlo a tak pět minut před startem lezu do startovního koridoru. Jenže. Letmý dotek hlavy, jestli mám čelenku a dopr! Já si nesundala brýle. Mám jen jedny a to ještě těžce nesportovní model, takže odstartovat s nimi bylo nemyslitelné. Zmateně jsem oběhla půl festivalky a pak poprosila paní u stánku s cvrččími tyčinkami, jestli si je tam mohu odložit. Byla milá a viděla můj zoufalý pohled...
Estráda pokračovala ihned po startu, kdy - stejně jako minulý rok - úzká ulice neumožňovala rozběh. Takže nervózní tlačenice, pak pokus o běh, ale jen k první překážce. Stěna. Takže fronta. Pak asi 300 metrů pomalejší běh a dvě irské lavice za sebou, jak jinak než v potoce. Takže další fronta. Nerváci se cpali dopředu, nebyli ochotní počkat ani půl vteřiny, takže si tam jen za dobu mého čekání dva skopnutí nešťastníci rozbili ústa po pádu hlavou dolů. Pak už to bylo lepší, lavice pole běžců roztáhly a tak nedocházelo ke konfliktům. K tomu se ale skoro schylovalo mezi dobrovolníkem a ženami na Monkey baru. Poprvé jsem zažila, že bylo ženám zakázáno použít pro nástup na vysokou překážku boční stojnu. Výsledek? Většina žen prostě nedokázala nahoru vyskočit a o překonání se pokusit. Burpee zóna byla celkem našlapaná. Mě se ani po několika pokusech nepodařilo vyskočit a tak jsem šla cvičit. Následovali asi dva kilometry celkem rovnoměrně přerušené oddechovými překážkami - zeď, nošení pytlů, šplh a kolmá síť. Trochu jsem se z té monkeybarové frustrace vydýchala.
Chuť jsem si spravila na pro mne prokleté CEU Z-wall. Tentokrát jsem ji bez problémů přešla. Zvolila jsem netradičně nástup opačnou stranou. Silnější ruka šla první. Slabší jištění zvládla. Možná právě tohle by mohla být cesta k budoucím úspěchům... Ihned poté následovalo masochistické cvičení v podobě lezení pod ostnáčem v potoce. Tam nelze vymyslet nic jiného, než to absolvovat co nejrychleji. Z potoka jsme šli rovnou na kombinaci balanční kladiny a Atlas Stones. Na balančku jsem se i přes prokřehlost dostatečně soustředila a tak jsem mohla pokračovat dál. Pobavila mne tu občerstvovačka. Žízeň opravdu nebyla a kdyby ano, v tuto chvíli jsem se mohla osvěžit z nacucaného dresu :) Oproti Maďarsku před 14 dny mi silové překážky přišly velmi snadné. Jak nošení pytlů, tak kýble, Atlas Stones a o Hercules Hoist ani nemluvě. Velmi mne uspokojilo zjištění, že si letos odpustíme tu nejnablblejší disciplínu - Walking Walker.
Po výběhu do historické oblasti města už na nás čekalo jen několik překážek. Kýble, oštěp (klasicky za 30) a Multiring. Na něm mi bylo trochu úzko. Jednak tam bylo na můj vkus nějak moc lajn a dostala jsem pár pohlavků od tyče v lajně za mnou a také to bylo upatlané a kluzké. Krizový byl přechod z tyče na první kruh. Ale řekla jsem si, že dalších 30 rozhodně dělat nebudu a za Multiring už vůbec ne :) Po něm už následoval jen zmíněný Hercules Hoist, pak Inverted Wall a Slip Wall a asi 500 metrů úprk do cíle. Vymalováno. Akorát jsme si museli počkat drahně času na regionální medaile, jelikož je dobrovolníci nějak nemohli najít (nevím, asi nepočítali s tím, že si je budou AG kategorie nárokovat). Podařilo se mi tam slušně vymrznout a po vyzvednutí brýlí jsem se šla převlékat rozklepaná jak drahý pes.
V převlékacím stanu jsem si nahlas zanadávala na svou hloupost, že nemám ty zatracené ponožky a v tu chvíli mi doslova vyrazila dech vedle stojící závodnice, která bez váhání vytáhla smotaný pár s tím, že tyhle má navíc. Na námitky, že jí je nemám jak vrátit opáčila jen tolik, že zdraví je přednější než fusekle a dala mi je. Už jen tohle gesto mě zahřálo a ještě jednou děkuji.
Konec dobrý, všechno dobré. Krom pár obligátních modřin bez zranění. Imunita, zdá se, celou eskapádu také ustojí.
12. místo Age Group: W30-34
Související články:
Spartan Race Nagykanizsa Super 2019
Winter Spartan Race Vratislavice 2019
Vše, co jste chtěli vědět o MS OCR a báli jste se zeptat
Zdroj: Spartan Race Czech Republic
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj případný komentář!