Spartan Race Madrid Super 2019

Madrid Super. Španělská národní série a příslib pěkného závodu v horách. Moje první zkušenost se startem v kategorii Elite. Důvodů pro nervozitu bylo dost. A jak to dopadlo?

Obsah tašky z Orte jsem nasypala do pračky a ze sušáku šlo všechno rovnou zase do kufru. Ani jsem se pořádně nerozkoukala a zamířila znovu za kopečky. Tentokrát nám v cestě nestály jen Tyrolské Alpy ale i Pyreneje, takže jsem byla nucena svěřit svůj život létající plechovce.

I když vím, že umřít v plechovce pojízdné je asi milionkrát pravděpodobnějsí, létání mi je prostě nepříjemné... Ale co by člověk pro své už tak dost masochistické hoby neudělal, že?

Přistáli jsme v Madridu a hned mi bylo lépe. Čtvrteční odpoledne bylo takové rozkoukávací, tak jsem navrhla věnovat se mé cestovatelské úchylce - návštěvě zoo. A prošlo mi to. Pátek jsme prozevlovali v centru Madridu a v sobotu ráno se rozjeli na místo činu - do Los Ángeles de San Rafael, což je asi 60 km severozápadně od Madridu. Po příjezdu na místo nám decentně spadla brada... Všude jinovatka a lidi v zimních bundách. Dva stupně nad nulou. Nuže fajn. Mám tílko a kraťasy a s tím, že se počasí zapomnělo podívat do kalendáře, se budu muset nějak popasovat. Ostatně jako vždy...

A je na čase kápnout božskou. Kdo nemá velké sny, velkých věcí nedosáhne... Takže moje premiéra v Elitě. Asi záměrně takhle v zahraničí. Když by to byl velký průšvih, můžu to svádět na to, že jsme se nedomluvili :D Navíc, čistě prakticky - ihned po startu mi všichni zdrhnou a já budu mít celou trať jen pro sebe... Už jen za ten zážitek to agoraneurotikovi stačí.

V devět hodin jsem vlezla do startovního koridoru. Záhy ženy ustoupily, takže jsem sondovala, co se děje. Zaslechla jsem klíčová slova "chicas" a "cinco minutes" tak jsem si domyslela, že budou ženy přeci jen startovat zvlášť. Následovalo vysvětlení, že je to na přání samotných závodnic, kterým chtějí vyhovět, jelikož si uvědomují, jaký dostávají od chlapů při společném startu kotel. Muži byli několikrát upozorněni, že mají odložit ego a rychlejší závodnice pustit před sebe. A startovalo se. Nejdřív chlapi a po pěti minutách my.

Za zvuků Imperial March se naše malá skupinka vydala na trať. A šlo to přesně tak, jak jsem předpokládala. Pole jsem jistila zezadu a po záseku na ostnáči, kde se mi zamotal cop, jsem si běžela pěkně sama. S dvěma motorkáři za zadkem. Při plavání jsem ale holky před sebou docvakla a na bezprostředně následující kombinaci Multiring-Olympus se začalo pořadí míchat.

10 minut po nás startovala první Age Group vlna a tak mě kolem 4-5 km začali dobíhat nejrychlejší muži. Musím uznat, že mě všichni míjeli velmi ohleduplně a tolik povzbuzujících komentářů jsem nikdy nezažila... Opravdu příjemné a energizující.

Poprvé v životě jsem na žádné překážce nečekala, nikdo mě neodstrkoval, nikdo do mě nekopl. Nezbývalo, než si to celé skutečně užít. Bylo čím se kochat ale bylo také třeba koukat pod nohy. Abych charakterizovala trať, cca jeden kilometr v okolí dvou mostů byl po asfaltu, jinak štěrk, kamení, skály, roští, trní... slušný trail a vyvrknutí kotníku viselo ve vzduchu při každém seběhu.

Tak nějak se mi zdálo, že tam těch překážek moc není, ale možná to bylo právě tím hladkým průběhem. Nošení řetězů bylo výživné, nejen že byl okruh dlouhý, členitý ale hlavně byl ten řetěz strašně ledový. Mrzla mi záda i ruce. Opět jsem se sektala s nečekaným výkladem pravidel, kdy mi krom nejvyšší zdi bylo zakázáno použít ženskou příšlapku s tím, že ta je prý jen pro Open závodníky... Naštěstí jsem měla z minulého týdne na zdech natrénováno víc než dost a nijak mi to život nezkoplikovalo.

Pobavil mne úplně zrezavělý Bender a trochu potrápily irské lavice. Tentokrát byly opravdu vysoko. Měla jsem je v úrovni ramen a tak jsem se tam sápala stylem - obětuj žebra a žaludek, zasekni se za prsa...
Drobná komplikace na mě čekala i na Twisteru. S tím, že byl složen ze tří polí, místo očekávaných dvou, jsem se popasovala, ale horká chvilka přišla na konci. Někdo přede mnou praštil do zvonku tak, že se obtočil kolem konstrukce a zůstal v ní. Musela jsem až na úplně poslední chyt a natáhnout se jak střevo, zvonek vzít do ruky a zatřást s ním, aby vydal kýžený zvuk. Se zmrzlýma rukama nic, po čem by člověk vyloženě toužil.
Kritická chvilka nastala asi 2 kilometry před cílem, kdy jsem se žíznivá nadšeně řítila k poslední občerstvovačce a nekoukala pod nohy. Ostrá bolest, kotník do pravého úhlu a málem jsem si na stole s kelímky ustlala. Všichni dobrovolníci ztichli a já jim odrecitovala polovinu českých vulgarismů. Dobíhající chlapi se začali zajímat o můj stav a tak jsem trochu vyděšeně zakroužila kotníkem. Bolí, ale žádná tragédie. Jak se říká, středně velkou lavinu odpružíš :D Poděkovala jsem všem za účast a pelášila dál.

Noha se rozhýbala a podle zvuku jsem se skutečně blížila k festivalce. Kýble, Monkeybar, Z-Wall, Inverted wall a byla jsem tam. Přede mnou tak 400 metrů a posledních pět překážek. Na oštěpu se opakovala situace z minulého týdne, zapíchnul se, ale konec se dotknul země. 30x na zem a rychle šplh. Tentokrát hladce. Hercules hoist, Cargo, Slip Wall a je to. Skok přes oheň byl trochu o hubu. Měli zrovna dost přiloženo :) a černý dým nad plameny usvědčoval strážce ohně z použití nějakého pomocníčka. Uděluji titul Ropák roku, ale jinak opravdu krásný závod.

Jediné, o co mi v tomto elitním pokusu šlo, bylo nedoběhnout jako poslední. Nebyla jsem. 18. místo. S totožným časem bych ve své AG byla čtvrtá, ale brambor mám na kontě dost a v tuhle chvíli je mi milejší být v elite čtvrtá od konce, než bramborová v AG.

Madrid Super:

13,7 km + 60 angličáků = 2:11:52 finish time.

18. místo Elit W

Osobní hodnocení:
Krásný závod v zajímavém prostředí. Organizace super (možnost vyzvednutí startovního balíčku den předem v Madridu)

Cestovatelské zážitky

Španělsko je prostě ráj gastronautů, takže proběhlo vše nevyhnutelné. Jamón, paella a sladkosti.

Největším zážitkem v pozitivním smyslu bylo (povolené) krmení plameňáků. Nikdy bych nevěřila, jak oráchnutí a uvolnění tihle opeřenci mohou být. Navíc, už dlouho považuji právě plameňáka za jedno z nejfotogeničtějších zvířat vůbec.

Silným zážitkem v negativním smyslu pak bylo použití mobilních záchodů ve festival aréně. Na dotaz, proč nikdo nejde do těch neobsazených, se mi dostalo vysvětlení "Don´t go there. There are shits all over the place". A taky, že jo. Tvl ty toiky tam byly snad od loňska. Jak jinak si vysvětlit, že už v půl deváté ráno byla hovna až po strop? Co mě pak dostalo nejvíc, byla reakce na instagramu, kdy jsem situaci nastínila a uspořádala anketu, zda lidi chtějí vidět, jak to uvnitř vypadalo. Takovou účast v anketě dlouho nepamatuji a světe div se, 85% respondentů ten zesranej záchod chtělo vidět :D Měla jsem zadokumentovanou kabinku, kam jsem ve chvíli nejvyšší nouze byla ochotná vejít (a nešlapat přitom v hnědce). Dostali, co chtěli. Snad mi nesmažou účet...

Fotografií ze závoduje hodně, vybírám jen pár:

Videa ze závodu:

Vyhlášení elitních žen - skvělá Adéla Voráčková vybojovala zlato!

Řekla jsem si, že nepotrestání elitní závodnice, která měla být diskvalifiková, ale nestalo se tak, řešit nebudu, neb jsem ji předběhla. Ale pro představu - i v závodních kategoriích lidi podvádí jak na běžícím pásu. Viz tato AG závodnice, která nezvládla Hercules (trest 30 angličáků) a navíc s ním třískla o zem (tuším za DQ). Jen se rozhlédla, a když viděla, že si toho nikdo nevšimnul, vzala roha...

Hercules Hoist Fail


Související:

Spartan Race Orte Beast 2019
Spartan Race Nagykanizsa Super 2019

Kde trénovat OCR - OCR překážky v Praze

Predator Run Plzeň 2019