Po roce opět na místě činu. V areálu harrachovských skokanských můstků a jejich okolí. Loni to moc dobře nedopadlo a teď přišel čas, kdy se ukáže, kam jsem za rok pokročila. Stejně jako mistrovství světa a Evropy, i mistrovství republiky je Hrou o náramky. Kdo nezvládne povinné překážky, přijde o něj a spolu s tím i vypadává z pořadí mistrovství.
Do Harrachova jsem přijela o týden dříve, neb jsem slíbila výpomoc při přípravě závodního víkendu. Musím říct, že to byl velmi intenzivní týden a čas letěl rychleji, než si kdokoliv z nás přál. Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o tom, co všechno se muselo za ten týden zvládnout. Každopádně mi to hodně dalo, ale také hodně vzalo. Jídlo v poklusu, zranění a pro mě -vyspávače obecného- vražedný spánkový deficit mi vystavili pěkný účet. V pátek jsem na startu krátkého závodu stála s bolavou rukou, nohou, vytahanými lokty a ze všeho nejvíc jsem si chtěla lehnout a zavřít oči.
Trasování hedikepů na Blueberry Hill
Poslední dodělávky ve festivalce pod můstky
Pátek 3K + 22 překážek
foto: deník.cz
Vlastně si ani nepamatuju, jestli zazněl startovní výstřel, ale na tom teď nesejde. Prostě naše jedenáctičlenná skupinka žen Age 30+ se rozběhla a z nějakého nejasného důvodu jsem se za zatáčkou ve stoupání k sandbagu ocitla na prvním místě. Některá tam zahlásila "Kačka má natrénováno". Chtělo se mi vyprsknout smíchy, ale nebyla síla. Po pár desítkách metrů se svět začal točit správným směrem a několik holek šlo v kopci a na pytlích přede mě. Na těch pytlích, co jsme s Vendy tak pěkně naplnily. Co si nadrobíš, to si také vypij. Hned po zahození pytle jsme zamířily zpět do festivalky, kde nás komentátor publiku uvedl jako "MILFky". Cítila jsem se dotčená. Jalová. Nepatřičně. Děti nemám :D A šlo se hned do "plných" Mad Uncle Combo, na kterém se segmenty překonávali střídavě pomocí všech končetin a pouze rukama. Pro mě dlouhé a když jsem si uvědomila, že se mi podařilo domrcasit se z tyče až na zavěšenou desku, byla jsem mírně ve stresu z toho, že mi na posledních třech kruzích povolí unavená ruka a já už se k dalšímu pokusu nevybičuju. Povedlo se a místo zvonku zavěšenou botu jsem rozhoupala. Nesnažila jsem se běžet, protože o nějakých 20 metrů dál bylo další kombo. Kratší, snazší, ale na rozdíl od MUC, které bylo pro age jen na hlazení ega, Baby Barbar byl povinný. Musela jsem se trochu vydýchat, ale šlo to bez problémů. Pak se na dvakrát proplazit pryč z festivalky a skokem do kanálu se přesunout ke gladiátorským Insert Your Pins. Piny mi hrůzu nenahání, ale tady mě pěkně vyškolili. Kousek před koncem jsem ani na druhý pokus netrefila "nevýhodnou" rukou díru a šla k zemi. Upřímě jsem v tu chvíli chytla nerva a za hlasitého sprostého uvolnění emocí šla rovnou odevzdat Jokera. Dobrovolník na mě koukal, jestli to myslím vážně. Možná, že kdyby se vyptával trochu déle, vychladla by mi hlava. Ale já byla utahaná a chtěla jít spát, ne se tam plácat s kolíkama :D Krátkou oklikou přes les jsme doběhli zase do festivalky. Pro mě tato pasáž byla festivalem zmaru, jelikož následovala sestava Predator Race, nejprve kombo celkem trefně nazvané podle prvního úseku Stairway to Hell. Takže jsem si tam střihla kličkovanou s betonovou koulí. Ani na té druhé to nebylo lepší. Rybí schůdky byli tentorkát "snazší" slow line variantou. Šla jsem to zkusit, co kdyby se stal zázrak, ale zoidberg-raci mě neminuli. Rychle jsem utekla z místa činu pod kopeček na Shybuj. Pak následovala smyčka, kterou jsme znali už z loňska. Po můstku dolů, do Mumlavy, proti proudu přes dvě kaskády a po krátkém traverzu zase jiným můstkem nahoru. Ledová sprcha při lezení po kaskádách mně vskutku probrala.
Dál přes most nad hotelem na louku, kde na nás čekaly překážky od Wilsonka Race a Excalibur Race. Z této pasáže mi utkvělo v paměti to, jak ťapkám po bubnu excalibur Ježka a jelikož jsem si zvolila úplně krajní lajnu, neustále jsem se ocitala půlkou těla za kurtami konstrukce. "Sakra, vždyť opouštění prostoru překážky je určitě porušení pravidel" :D Pak poslední svlažení nohou v Mumlavě a vystoupat do festivalky. Přede mnou poslední povinná překážka Weiver. Pak jsem se odhodlaně pustila do barbarské Fatality, ale skončila jsem ve 3/4 kolíků. Tak jsem šla ochutnat hendikep na obřím můstku. Výhled pěkný, zas tak to nebolelo :D Závěrečná Big Wall nekladla odpor a tak jsem spokojeně začala stoupat k cílové bráně na bubnu K120. Jeden Joker jsem nechala na Pinech, ale byla jsem s tím smířená a na trestný Blueberry Hill se skoro těšila. Dobrovolník, který odklon před cílem zajišťoval, mi to oznamoval tak soucitně... a já se šklebila jak magor. Dolů jsem jela po zadku a cestou nahoru vyvinula rychlost, kterou jsem překvapila sama sebe. Nu což, letos s náramkem, jeden Joker zůstal a ani to nebolelo. Z jedenácti pátá. Spokojenost.
Sobota 15K + 51 překážek
Po pár hodinách spánku přišlo v sobotu brzy ráno dvojí překvapení. Jednak zpráva o tom, že mám ještě před závodem zajistit 40 pytlů s pískem. Tím padl plán na to, že bych mohla ležet aspoň do sedmi... Jenže jsem se zvedla z postele a při došlápnutí na pravou nohu zjistila, že mám mnohem větší problém, než nějaké pytle... Podivná, ostrá a hodně intenzivní bolest na vnější straně chodidla těsně před patou. V první řadě to byl trochu šok, protože jsem večer necítila ani náznak žádného problému. V druhé řadě to byl opět šok, protože to nešlo "rozchodit" a při pokusech normálně došlápnout se mi podlamovalo koleno. OK, zachovat klid a všechno popořadě. Podařilo se mi přemluvit Vendy, která rezolutně odmítla jakoukoliv fyzickou aktivitu, aby mě aspoň odvezla do festivalky. V kuchyni probrat z komatu Michala, který kupodivu na otázku "Nechce se ti jít plnit pytle pískem?" bez váhání přitakal (doteď si myslím, že nebyl tak úplně vzhůru a nevěděl, co slibuje :D ) a pak cestou přes Harrachov ulovit další dvě oběti. Kláru, která si šla nic netušící jen do pekárny pro snídani a Pepu se zafačovanou rukou, který se také nacházel ve špatnou chvíli na špatném místě. A ještě k tomu měl auto :D Těmto čtyřem děkuji za splnění mise "Pytel".
První problém byl v devět hodin z krku a musela jsem se chca nechca věnovat tomu druhému, protože noha nijak nepovolila... Naštěstí byl ve festivalce stánek Rehasportu a ochotně se mi tam věnovali. Šikovný chlápek kritické místo pohmatem našel (nic moc příjemná chvíle) a začal konat. Já bych řekla, že tlapu intenzivně dlachnil, on to nazýval mobilizací. Ale je to fuk. Pomohlo mi to. Od stánku jsem odcházela s tím, že mohu s trochou opatrnosti bezbolestně našlapovat. Otázkou bylo jen to, co se stane, až se rozběhnu a budu tak chtít absolvovat 15K+
Na startu se moc nepřemýšlí a tak jsem se z kopce rozběhla se zbytkem stáda. Dole mi skákání přes pneumatiky připomělo, že tam ten problém je a musela jsem zvolit vlažné tempo. V běžeckých pasážích mi holky utíkaly, dohnala jsem je vždycky až na překážce. Ale což, musela jsem akceptovat fakt, že jestli chci dojít do cíle, nesmím se nechat unést. První část závodu byla hodně běžecká a překážky nepatřily mezi ty nejobtížnější (irská lavice, stěna z pneu, Hradby, Farmer carry, šplh, pytle). Poté přišla sekvence od Mad Uncle Combo až po Rybí schůdky shodná s předchozím dnem. Průběh taktéž odpovídal s tím, že dnes nepatřili Insert Your Pins mezi povinné překážky. Pak jsme začali ochutnávat novinky, které jsme předešlý den jen obíhali. Your body 360 od GR a Gibbony od WR. To byla zapeklitá překážka, kde spousta lidí shořela jen na tom, že nebyla schopná trefit kolíkem houpající se kastlík... Pro Age to byla naštěstí nepovinná překážka... Poté jsme zaběhli do centra Harrachova, kde nás čekal zcela nový úsek. Vtipné bylo to, že s ohledem na čas startu, jsem do města vběhla v době oběda a za hezkého počasí byly plné předzahrádky. Kromě udivených pohledů se našli i civilisté ochotní podávat zaručené rady a typy, jak by to šlo snáz (Under Need, Ring Traverse). Ale když to vezmu z druhé strany - sedět v restauraci u oběda a vidět jak kolem mně lezou lidi raka, asi bych taky civěla... Na konci Harrachova jsme za balančkou skočili do Mumlavy a celkem dlouhý úsek si probrodili. Bylo horko a tak jsem se dobrovolně zanořila až po krk. Měla jsem strašnou chuť se z řeky napít, ale nakonec jsem to neměla odvahu udělat (příště budu chytřejší, spousta jiných závodníků to udělala a nikdo si neztěžoval na žádné potíže). Byla jsem alespoň ráda, že jsem si trochu vychladila nohu, protože chodidlo bylo s každým kilometrem citlivější. A to byl teprve nějaký 9. kilometr. Z překážek jsem seskakovala opatrně a snažila se váhu přenášet víc na druhou nohu. Po dalším nenáročném lesním úseku jsem se nějak přeplazila přes Tree Walk a zamířila do Mumlavy za další výzvou dnešního dne. Barbarian Low Rig nad vodou (při jehož stavbě před třemi dny se mi podařilo zrasit si tělesnou schránku). Low rig vyfasoval status povinné překážky a v téhle fázi závodu bylo velmi záhodné Jokery ještě šetřit. První pokus ukončilo špatné zhoupnutí a neschopnost vytáhnout nohy do výše hlavy a strčit je do volantu. Při druhém pokusu se to přes kopírák opakovalo, ale nechtělo se mi to jít znova a tak jsem se ve visu na kouli a téčku rozhoupala natolik, že mi švih pomohl nohy do volantu dostat. Rozvážně jsem se domrcasila až ke zvonku. Přišla jedná horká chvilka, kdy se mi sekla noha právě ve volantu a odnesl to kotník, ale bylo to za mnou bez ztráty kytičky (jokera). Podařilo se mi procpat do té šťastnější poloviny závodníků, kteří zde dnes "nestříhali". Bohužel hned po opuštění řeky bylo jasné, že to zaseknutí kotníku nebude bez následků. Takže u jedné haksny bolavé chodidlo, u druhé kotník. To jsem přesně chtěla... Přišourala jsem se k Herkulesovi (pytel na kladce). Kupodivu tam stál obstojný hlouček přihlížejících a bylo je dost slyšet... Když jsem viděla, jak tam dvě závodnice přede mnou bojují, polilo mě horko. Snad nevyhořím na pytli, který jsem sama plnila. Takový vlastňák...to bych si šla nafackovat. Oznámení, že se tady dnes bojuje a zůstal i nějaký náramek (povinná překážka) mi na klidu nepřidalo. Holky se s pytlem rvaly dál a pytel očividně vyhrával. Jedna z nich pokus přerušila a tak jsem se chopila lana. Vyjeli mi oči z důlků a zavěsila jsem se celou vahou. Pytel začal velmi neochotně stoupat. Zabejčila jsem se, ale to co mi normálně trvá 10 vteřin jsem rvala snad půl minuty. Dost se mi ulevilo a rychle jsem utíkala pryč.
Na další překážce - Yoke carry jsem se neubránila škodolibému chechtání nad tím, jak se pánové se svou variantou překážky trápí a ještě jsem veledůležitě sbírala na okruhu poztrácené provázky. Jenže karma je rychlá a taky je zdarma. To víme. A cca od téhle chvíle šlo všechno z kopce, i když to začalo pěkně zprudka výšlapem na Čerťák. Zdlouhavé stoupání na sluníčku mi nejen přilepilo jazyk na patro, ale udělalo slušnou čáru přes časový rozpočet závodu. Když jsem po dlouhé době stanula na vrcholu před jedovatým Destroyerem, věděla jsem, že už nemůžu ztrácet čas. Dala jsem si minutu pauzu na občerstvovačce a pak se šla s lomenou stěnou popasovat. Nejdřív jsem byla marná, ale na podruhé jsem si dala předsevzetí, že to musí jít nějak rychle... Šlo. O pár desítek metrů dál nijak výhružně vypadající šplh na laně s tím, že nahoře bylo potřeba přelézt kládu, na které bylo lano uvázané. Jednoduchá věc, ale totální propadák. Prostě to nešlo. Mrskala jsem se tam jak žížala na háčku, ale ani po několika pokusech se nezadařilo. Začaly povolovat paže a bála jsem se pádu. S pocitem totálního zoufalství, že se jedná o takovou pitomost jsem odevzdala prvního Jokera. A bolelo to. Věděla jsem, že těch povinných bude ještě hodně. Chtěla jsem se rozběhnout po sjezdovce, jenže v tu chvíli se ozvala pata. Z kopce to fakt bolelo a tak jsem místo dohnání časové ztráty při zoufalé parodii na běh nabírala pořád větší manko. Podívala jsem se pořádně na hodinky, a když jsem si dala dohromady, co všechno mě ještě čeká a kolik mi zbývá času, věděla jsem prakticky s jistotou, že to nemůžu stihnout. Ploužila jsem se dál a čím víc jsem nad tím uvažovala, tím víc mě to užíralo. A jak je mým dobrým zvykem, když se děje něco, co nedokážu změnit, přichází na scénu slzavé údolí. Nepříjemnost, která je s tím spojená - a to vysvětlování dobrovolníkům u překážek, že mi nic není, jen neunáším těžkost bytí, také není nic, co by na náladě přidalo. Nicméně většina shodně povzbuzovala, ať závod dokončím. Ale šlo to zoufale pomalu... UFO, Down Under, zeď, Shybuj, A net, klička přes můstky a kaskády v Mumlavě, trio překážek od Excalibur. Opět Ježek s načuhováním za kurty a trocha toho objímání klád na jejich typických kombech. Pak jsem si luxusně namlela na naprosto jednoduché překážce Ninja Jumps. Byli po předchozím brodu Mumlavou mokré a na posledním mi ukázkově ujely cvičky. Placáka na bok, pěkně to žuchlo. Chvíli jsem se tam válela, nechtělo se mi zvedat. Ale musela jsem si to jít vychutnat znova, protože se jednalo o povinnou překážku. Pak jsem se ještě chvilku trápila na Conquer the Castle a mohla začít stoupat k festivalce. V tu chvíli už jsem byla za limitem a jen mi naskakovalo manko. Flintu do žita jsem nehodila jen proto, že jsem stále měla náramek i druhého Jokera a věděla jsem, že na posledním povinném Weiveru o něj rozhodně nepřijdu. Přelézala jsem ho jak polomrtvý hroch, ale bylo mi to fuk. Fatality byli samozřejmě za hendikep a pak už jen Big Wall. Dnes jsem k ní přistupovala s lehkou nejistotou. Ruce byly neskutečně unavené a nahoru to táhnou z velké většiny právě ruce. Ale vylezla jsem. Bez zájmu o cokoliv jsem se po K120 vyplazila k dobrovolníku - rozřazovači. Ten mi tiše a soucitně (opět) oznámil, že to mám za jeden Blueberry Hill a k tomu dodal "Do konce závodu zbývá 12 minut, tak si pospěš". Ne, že bych v tu chvíli plně chápala, co tím má na mysli, ale šance, že přeci jen nebudu DNF vyškrábala z hloubky poslední zbytek sil a Blueberry jsem dala tam a zpět za necelé 4 minuty... Takže jsem sice trochu s křížkem po funuse, ale přeci jen dokončila i 15K s náramkem a jedním Jokerem k dobru. Na trojce jsem si na to věřila, na patnáctce ani ve snu...
Zbytek dne jsem strávila řešením fyziologických problémů, jako byly křeče dýchacích svalů, neschopnost žaludku přijmout přiměřené množství potravy a decentní dehydratace. Večerka standardně hluboko po půlnoci.
Neděle - štafety (dobrovolník)
Budíček v pět ráno... Bylo třeba udělat z části trati pro 15K trať pro týmové štafety. Přenášení překážek v celku z místa na místo už byl jen poslední vzdor faktu, že už fakt nemůžu. Doplňováním papíru do toitoiek jsem si ještě splnila bobříka odvahy. Ale už to bylo všechno jedno. Zvažovaná aktivní účast ve štafetách padla ihned po doběhu 15K z důvodu invalidity dvou třetin obmyšleného týmu (mé=celkový rozpad integrity a Kristýny= zranění po pádu z Big Wall). Přislíbila jsem dobrovolnictví za podmínky, že nebude vyžadovat nijakou zvláštní fyzickou aktivitu. Takže jsem vyfasovala právě závěrečnou Big Wall a musím říct, že mě to vyloženě potěšilo. Tam se bojuje a fandí. Sanitka je blízko. A přesně tak to bylo. Několikrát se o mě pokusil infarkt. Závodníci byli po třech dnech unavení a dostat se až na horní platformu byl občas oříšek. Pádů bylo hodně, ale služby zdravotníků naštěstí nebyly třeba.
Pěkná tečka za naprosto jedinečným závodním víkendem. Letošní mistrovství republiky se stalo jednoznačně nejlepším a nejnáročnějším závodem na české scéně. A tak to má být! :)
Videa z prvního dne 3K:
Mad Uncle Combo a Baby Barbar - Elite ženy
Mad Uncle Combo a Baby Barbar - Elite Muži
Stairway to Hell a Salmon Ladder (PR) - Elite ženy
Mistrovství ČR v OCR podpořilo veřejnou sbírku na záchranu skokanského areálu, který se, bohužel, v současné době nachází v dezolátním stavu.
Informace o projektu a číslo transparentního účtu najdete zde: www.harrachovskijumping.com
Související:
Toughest Oslo - Holmenkollen 2019
Spartan Race Super Poiana-Brasov 2019
Překážkáč Malej 2019 (červenec)
Mistrovství Evropy OCR Gdyně 2019
Spartan Race Andorra Beast 2019
Beton Race Basic 2019
foto: deník.cz
Radost pod můstky
Sobota 15K + 51 překážek
Po pár hodinách spánku přišlo v sobotu brzy ráno dvojí překvapení. Jednak zpráva o tom, že mám ještě před závodem zajistit 40 pytlů s pískem. Tím padl plán na to, že bych mohla ležet aspoň do sedmi... Jenže jsem se zvedla z postele a při došlápnutí na pravou nohu zjistila, že mám mnohem větší problém, než nějaké pytle... Podivná, ostrá a hodně intenzivní bolest na vnější straně chodidla těsně před patou. V první řadě to byl trochu šok, protože jsem večer necítila ani náznak žádného problému. V druhé řadě to byl opět šok, protože to nešlo "rozchodit" a při pokusech normálně došlápnout se mi podlamovalo koleno. OK, zachovat klid a všechno popořadě. Podařilo se mi přemluvit Vendy, která rezolutně odmítla jakoukoliv fyzickou aktivitu, aby mě aspoň odvezla do festivalky. V kuchyni probrat z komatu Michala, který kupodivu na otázku "Nechce se ti jít plnit pytle pískem?" bez váhání přitakal (doteď si myslím, že nebyl tak úplně vzhůru a nevěděl, co slibuje :D ) a pak cestou přes Harrachov ulovit další dvě oběti. Kláru, která si šla nic netušící jen do pekárny pro snídani a Pepu se zafačovanou rukou, který se také nacházel ve špatnou chvíli na špatném místě. A ještě k tomu měl auto :D Těmto čtyřem děkuji za splnění mise "Pytel".
První problém byl v devět hodin z krku a musela jsem se chca nechca věnovat tomu druhému, protože noha nijak nepovolila... Naštěstí byl ve festivalce stánek Rehasportu a ochotně se mi tam věnovali. Šikovný chlápek kritické místo pohmatem našel (nic moc příjemná chvíle) a začal konat. Já bych řekla, že tlapu intenzivně dlachnil, on to nazýval mobilizací. Ale je to fuk. Pomohlo mi to. Od stánku jsem odcházela s tím, že mohu s trochou opatrnosti bezbolestně našlapovat. Otázkou bylo jen to, co se stane, až se rozběhnu a budu tak chtít absolvovat 15K+
Na startu se moc nepřemýšlí a tak jsem se z kopce rozběhla se zbytkem stáda. Dole mi skákání přes pneumatiky připomělo, že tam ten problém je a musela jsem zvolit vlažné tempo. V běžeckých pasážích mi holky utíkaly, dohnala jsem je vždycky až na překážce. Ale což, musela jsem akceptovat fakt, že jestli chci dojít do cíle, nesmím se nechat unést. První část závodu byla hodně běžecká a překážky nepatřily mezi ty nejobtížnější (irská lavice, stěna z pneu, Hradby, Farmer carry, šplh, pytle). Poté přišla sekvence od Mad Uncle Combo až po Rybí schůdky shodná s předchozím dnem. Průběh taktéž odpovídal s tím, že dnes nepatřili Insert Your Pins mezi povinné překážky. Pak jsme začali ochutnávat novinky, které jsme předešlý den jen obíhali. Your body 360 od GR a Gibbony od WR. To byla zapeklitá překážka, kde spousta lidí shořela jen na tom, že nebyla schopná trefit kolíkem houpající se kastlík... Pro Age to byla naštěstí nepovinná překážka... Poté jsme zaběhli do centra Harrachova, kde nás čekal zcela nový úsek. Vtipné bylo to, že s ohledem na čas startu, jsem do města vběhla v době oběda a za hezkého počasí byly plné předzahrádky. Kromě udivených pohledů se našli i civilisté ochotní podávat zaručené rady a typy, jak by to šlo snáz (Under Need, Ring Traverse). Ale když to vezmu z druhé strany - sedět v restauraci u oběda a vidět jak kolem mně lezou lidi raka, asi bych taky civěla... Na konci Harrachova jsme za balančkou skočili do Mumlavy a celkem dlouhý úsek si probrodili. Bylo horko a tak jsem se dobrovolně zanořila až po krk. Měla jsem strašnou chuť se z řeky napít, ale nakonec jsem to neměla odvahu udělat (příště budu chytřejší, spousta jiných závodníků to udělala a nikdo si neztěžoval na žádné potíže). Byla jsem alespoň ráda, že jsem si trochu vychladila nohu, protože chodidlo bylo s každým kilometrem citlivější. A to byl teprve nějaký 9. kilometr. Z překážek jsem seskakovala opatrně a snažila se váhu přenášet víc na druhou nohu. Po dalším nenáročném lesním úseku jsem se nějak přeplazila přes Tree Walk a zamířila do Mumlavy za další výzvou dnešního dne. Barbarian Low Rig nad vodou (při jehož stavbě před třemi dny se mi podařilo zrasit si tělesnou schránku). Low rig vyfasoval status povinné překážky a v téhle fázi závodu bylo velmi záhodné Jokery ještě šetřit. První pokus ukončilo špatné zhoupnutí a neschopnost vytáhnout nohy do výše hlavy a strčit je do volantu. Při druhém pokusu se to přes kopírák opakovalo, ale nechtělo se mi to jít znova a tak jsem se ve visu na kouli a téčku rozhoupala natolik, že mi švih pomohl nohy do volantu dostat. Rozvážně jsem se domrcasila až ke zvonku. Přišla jedná horká chvilka, kdy se mi sekla noha právě ve volantu a odnesl to kotník, ale bylo to za mnou bez ztráty kytičky (jokera). Podařilo se mi procpat do té šťastnější poloviny závodníků, kteří zde dnes "nestříhali". Bohužel hned po opuštění řeky bylo jasné, že to zaseknutí kotníku nebude bez následků. Takže u jedné haksny bolavé chodidlo, u druhé kotník. To jsem přesně chtěla... Přišourala jsem se k Herkulesovi (pytel na kladce). Kupodivu tam stál obstojný hlouček přihlížejících a bylo je dost slyšet... Když jsem viděla, jak tam dvě závodnice přede mnou bojují, polilo mě horko. Snad nevyhořím na pytli, který jsem sama plnila. Takový vlastňák...to bych si šla nafackovat. Oznámení, že se tady dnes bojuje a zůstal i nějaký náramek (povinná překážka) mi na klidu nepřidalo. Holky se s pytlem rvaly dál a pytel očividně vyhrával. Jedna z nich pokus přerušila a tak jsem se chopila lana. Vyjeli mi oči z důlků a zavěsila jsem se celou vahou. Pytel začal velmi neochotně stoupat. Zabejčila jsem se, ale to co mi normálně trvá 10 vteřin jsem rvala snad půl minuty. Dost se mi ulevilo a rychle jsem utíkala pryč.
Na další překážce - Yoke carry jsem se neubránila škodolibému chechtání nad tím, jak se pánové se svou variantou překážky trápí a ještě jsem veledůležitě sbírala na okruhu poztrácené provázky. Jenže karma je rychlá a taky je zdarma. To víme. A cca od téhle chvíle šlo všechno z kopce, i když to začalo pěkně zprudka výšlapem na Čerťák. Zdlouhavé stoupání na sluníčku mi nejen přilepilo jazyk na patro, ale udělalo slušnou čáru přes časový rozpočet závodu. Když jsem po dlouhé době stanula na vrcholu před jedovatým Destroyerem, věděla jsem, že už nemůžu ztrácet čas. Dala jsem si minutu pauzu na občerstvovačce a pak se šla s lomenou stěnou popasovat. Nejdřív jsem byla marná, ale na podruhé jsem si dala předsevzetí, že to musí jít nějak rychle... Šlo. O pár desítek metrů dál nijak výhružně vypadající šplh na laně s tím, že nahoře bylo potřeba přelézt kládu, na které bylo lano uvázané. Jednoduchá věc, ale totální propadák. Prostě to nešlo. Mrskala jsem se tam jak žížala na háčku, ale ani po několika pokusech se nezadařilo. Začaly povolovat paže a bála jsem se pádu. S pocitem totálního zoufalství, že se jedná o takovou pitomost jsem odevzdala prvního Jokera. A bolelo to. Věděla jsem, že těch povinných bude ještě hodně. Chtěla jsem se rozběhnout po sjezdovce, jenže v tu chvíli se ozvala pata. Z kopce to fakt bolelo a tak jsem místo dohnání časové ztráty při zoufalé parodii na běh nabírala pořád větší manko. Podívala jsem se pořádně na hodinky, a když jsem si dala dohromady, co všechno mě ještě čeká a kolik mi zbývá času, věděla jsem prakticky s jistotou, že to nemůžu stihnout. Ploužila jsem se dál a čím víc jsem nad tím uvažovala, tím víc mě to užíralo. A jak je mým dobrým zvykem, když se děje něco, co nedokážu změnit, přichází na scénu slzavé údolí. Nepříjemnost, která je s tím spojená - a to vysvětlování dobrovolníkům u překážek, že mi nic není, jen neunáším těžkost bytí, také není nic, co by na náladě přidalo. Nicméně většina shodně povzbuzovala, ať závod dokončím. Ale šlo to zoufale pomalu... UFO, Down Under, zeď, Shybuj, A net, klička přes můstky a kaskády v Mumlavě, trio překážek od Excalibur. Opět Ježek s načuhováním za kurty a trocha toho objímání klád na jejich typických kombech. Pak jsem si luxusně namlela na naprosto jednoduché překážce Ninja Jumps. Byli po předchozím brodu Mumlavou mokré a na posledním mi ukázkově ujely cvičky. Placáka na bok, pěkně to žuchlo. Chvíli jsem se tam válela, nechtělo se mi zvedat. Ale musela jsem si to jít vychutnat znova, protože se jednalo o povinnou překážku. Pak jsem se ještě chvilku trápila na Conquer the Castle a mohla začít stoupat k festivalce. V tu chvíli už jsem byla za limitem a jen mi naskakovalo manko. Flintu do žita jsem nehodila jen proto, že jsem stále měla náramek i druhého Jokera a věděla jsem, že na posledním povinném Weiveru o něj rozhodně nepřijdu. Přelézala jsem ho jak polomrtvý hroch, ale bylo mi to fuk. Fatality byli samozřejmě za hendikep a pak už jen Big Wall. Dnes jsem k ní přistupovala s lehkou nejistotou. Ruce byly neskutečně unavené a nahoru to táhnou z velké většiny právě ruce. Ale vylezla jsem. Bez zájmu o cokoliv jsem se po K120 vyplazila k dobrovolníku - rozřazovači. Ten mi tiše a soucitně (opět) oznámil, že to mám za jeden Blueberry Hill a k tomu dodal "Do konce závodu zbývá 12 minut, tak si pospěš". Ne, že bych v tu chvíli plně chápala, co tím má na mysli, ale šance, že přeci jen nebudu DNF vyškrábala z hloubky poslední zbytek sil a Blueberry jsem dala tam a zpět za necelé 4 minuty... Takže jsem sice trochu s křížkem po funuse, ale přeci jen dokončila i 15K s náramkem a jedním Jokerem k dobru. Na trojce jsem si na to věřila, na patnáctce ani ve snu...
Zbytek dne jsem strávila řešením fyziologických problémů, jako byly křeče dýchacích svalů, neschopnost žaludku přijmout přiměřené množství potravy a decentní dehydratace. Večerka standardně hluboko po půlnoci.
Nj, přežila jsem to...
Neděle - štafety (dobrovolník)
Budíček v pět ráno... Bylo třeba udělat z části trati pro 15K trať pro týmové štafety. Přenášení překážek v celku z místa na místo už byl jen poslední vzdor faktu, že už fakt nemůžu. Doplňováním papíru do toitoiek jsem si ještě splnila bobříka odvahy. Ale už to bylo všechno jedno. Zvažovaná aktivní účast ve štafetách padla ihned po doběhu 15K z důvodu invalidity dvou třetin obmyšleného týmu (mé=celkový rozpad integrity a Kristýny= zranění po pádu z Big Wall). Přislíbila jsem dobrovolnictví za podmínky, že nebude vyžadovat nijakou zvláštní fyzickou aktivitu. Takže jsem vyfasovala právě závěrečnou Big Wall a musím říct, že mě to vyloženě potěšilo. Tam se bojuje a fandí. Sanitka je blízko. A přesně tak to bylo. Několikrát se o mě pokusil infarkt. Závodníci byli po třech dnech unavení a dostat se až na horní platformu byl občas oříšek. Pádů bylo hodně, ale služby zdravotníků naštěstí nebyly třeba.
Pěkná tečka za naprosto jedinečným závodním víkendem. Letošní mistrovství republiky se stalo jednoznačně nejlepším a nejnáročnějším závodem na české scéně. A tak to má být! :)
Videa z prvního dne 3K:
Mad Uncle Combo a Baby Barbar - Elite ženy
Mad Uncle Combo a Baby Barbar - Elite Muži
Stairway to Hell a Salmon Ladder (PR) - Elite ženy
Mistrovství ČR v OCR podpořilo veřejnou sbírku na záchranu skokanského areálu, který se, bohužel, v současné době nachází v dezolátním stavu.
Informace o projektu a číslo transparentního účtu najdete zde: www.harrachovskijumping.com
Související:
Toughest Oslo - Holmenkollen 2019
Spartan Race Super Poiana-Brasov 2019
Překážkáč Malej 2019 (červenec)
Mistrovství Evropy OCR Gdyně 2019
Spartan Race Andorra Beast 2019
Beton Race Basic 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj případný komentář!