Tentokrát jedna příjemná česká záležitost. Jedná se o menší a méně známý závod (a to je škoda). Loni měl premiéru a uvedl se velmi dobře. Bylo pěkné si po pár Spartanech zaběhnout zas něco poctivě překážkového, a tak jsem i přes nepříznivou předpověď počasí vyrazila.
Překážkáč patří mimo jiné k několika málo podnikům, kdy si můžete kromě času zabojovat i o "čest". Je to celkem snadné. Odstartujete s papírovým náramkem a máte označené "povinné" překážky. Na jejich zdolání máte neomezeně pokusů, ale pokud to nezvládnete, o náramek přijdete. Pro mnoho lidí je přednější obětovat nějaký ten čas a donést náramek do cíle, než po neúspěšném pokusu jít na hendikep a vzdát se ho. Možná to vypadá jako pošetilost, ale má to něco do sebe. Finišerskou medaili dostane každý, kdo dojde do cíle. Náramek si musíte skutečně vybojovat.
Před startem jsem zkoumala mapku závodu, kolik povinných překážek bude, a které to jsou. Došlo k lehce paradoxní situaci, kdy jsem si pod poctivými českými názvy nedokázala představit, co to asi tak bude, a tak jsem tím nijak hlouběji nezabývala. Závod ubíhal pěkně svižně, přicházela překážka za překážkou a tak někdy v půlce závodu jsem si začala uvědomovat, že se mi zatím všechno zdařilo a co bylo opravdu s podivem, vše na první pokus.
Skepticky jsem se blížila k ručkování pomocí háků, ale nakonec to šlo snadněji, než se zdálo. Šplh po zavěšeném trámu už jsem měla vyzkoušený z loňska a tak mě to z míry nevyvedlo. Lehce mi zatrnulo u střelby z praku, kdy šla první kalibrační úplně mimo a druhý povolený kamínek mě mohl poslat na otravné, potupné skákání se svázanými kotníky. Štěstí mě podrželo a trefila jsem. Moment, kdy jsem se o náramek opravdu bála nastal u šplhu na tyči. Rozhodně to není těžká překážka, ale chvíli předtím se rozpršelo a tyč slušně klouzala. Stáhla jsem podkolenky, vyhrnula legíny, vše v naději, že se na kov trochu přilepím kůží (ale byly takové, které se tam svlékly celé :). Nakonec jsem kolem tyče musela omotat nohy tak, že jsem si tím zajistila modré a bolavé holeně na týden dopředu, ale v tu chvíli bylo důležité jen to, že jsem se vysápala až ke zvonku. Druhý těžký moment přišel na čtvrté překážce před cílem. Na české poměry poctivý a celkem dlouhý "lowrig". Když jsem k němu přiběhla, konečně mi docvaklo, co bylo na mapce to "nízké ručkování" a také jsem si dobře pamatovala, že tohle je o náramek. Čtyři překážky před cílem... já ho chci! Odhodlání bylo veliké, ale sil už značně ubývalo. Vedle překážky stálo shodou okolností množství známých tváří a každý měl pohotově připravenou nějaku tu připomínku a dobrou (byť teoretickou) radu.
Snažila jsem se trochu naslouchat, ale radu na to, co mám dělat, když se mi v houpavém visu hlavou dolů motá hlava, nikdo neměl. S chvilkovým odpočinkem na obou pneumatikách to byly možná dvě minuty, ale mě to přišlo jak půlhodina. Obrovskou radost z úspěchu celkem rychle spražil pohled na bezprostředně následující překážku - opět ručkování. A já měla ruce úplně rozklepané... Chvilku jsme si tam s Kristýnou obligátně stěžovaly na těžkost bytí, než jsme dostaly vynadáno, že se flákáme a tak sme šly na to. S malým zadrhnutím kousek před zvonkem to přeci jen prošlo.
Akorát jsem se poté dost dlouho trápila s kladivem, kterým bylo třeba došťouchat pneumatiku tam a zpátky po vytyčené trase. Nemohla jsem to kladivo vůbec udržet v rukách a občas místo pneu trefila vlastní nohu (ale nebyla jsem jediná :D ). Poslední překážkou závodu byla stěna s převisem, za náramek. Mno při prvním pokusu jsem se efektně vyválela na zemi. Při druhém dostala vynadáno od dobrovolníka, že se vůbec nesnažím a při třetím se ocitla nahoře tak rychle a lehce, že vlastně nevím, jak jsem to udělala.
Skepticky jsem se blížila k ručkování pomocí háků, ale nakonec to šlo snadněji, než se zdálo. Šplh po zavěšeném trámu už jsem měla vyzkoušený z loňska a tak mě to z míry nevyvedlo. Lehce mi zatrnulo u střelby z praku, kdy šla první kalibrační úplně mimo a druhý povolený kamínek mě mohl poslat na otravné, potupné skákání se svázanými kotníky. Štěstí mě podrželo a trefila jsem. Moment, kdy jsem se o náramek opravdu bála nastal u šplhu na tyči. Rozhodně to není těžká překážka, ale chvíli předtím se rozpršelo a tyč slušně klouzala. Stáhla jsem podkolenky, vyhrnula legíny, vše v naději, že se na kov trochu přilepím kůží (ale byly takové, které se tam svlékly celé :). Nakonec jsem kolem tyče musela omotat nohy tak, že jsem si tím zajistila modré a bolavé holeně na týden dopředu, ale v tu chvíli bylo důležité jen to, že jsem se vysápala až ke zvonku. Druhý těžký moment přišel na čtvrté překážce před cílem. Na české poměry poctivý a celkem dlouhý "lowrig". Když jsem k němu přiběhla, konečně mi docvaklo, co bylo na mapce to "nízké ručkování" a také jsem si dobře pamatovala, že tohle je o náramek. Čtyři překážky před cílem... já ho chci! Odhodlání bylo veliké, ale sil už značně ubývalo. Vedle překážky stálo shodou okolností množství známých tváří a každý měl pohotově připravenou nějaku tu připomínku a dobrou (byť teoretickou) radu.
Snažila jsem se trochu naslouchat, ale radu na to, co mám dělat, když se mi v houpavém visu hlavou dolů motá hlava, nikdo neměl. S chvilkovým odpočinkem na obou pneumatikách to byly možná dvě minuty, ale mě to přišlo jak půlhodina. Obrovskou radost z úspěchu celkem rychle spražil pohled na bezprostředně následující překážku - opět ručkování. A já měla ruce úplně rozklepané... Chvilku jsme si tam s Kristýnou obligátně stěžovaly na těžkost bytí, než jsme dostaly vynadáno, že se flákáme a tak sme šly na to. S malým zadrhnutím kousek před zvonkem to přeci jen prošlo.
Akorát jsem se poté dost dlouho trápila s kladivem, kterým bylo třeba došťouchat pneumatiku tam a zpátky po vytyčené trase. Nemohla jsem to kladivo vůbec udržet v rukách a občas místo pneu trefila vlastní nohu (ale nebyla jsem jediná :D ). Poslední překážkou závodu byla stěna s převisem, za náramek. Mno při prvním pokusu jsem se efektně vyválela na zemi. Při druhém dostala vynadáno od dobrovolníka, že se vůbec nesnažím a při třetím se ocitla nahoře tak rychle a lehce, že vlastně nevím, jak jsem to udělala.
V cíli mi dávali medaili, ale já hrdě mávala modrým náramkem a dožadavala se jeho výměny za ten silikonový (a s ním pak nadšeně mávala až do večera). Skutečně jsem z toho měla radost jak malé dítě. V tu chvíli mi bylo vlastně úplně jedno, kolikátá jsem doběhla (7. místo). Tohle bylo důležitější.
Související:
Spartan Race Super Poiana-Brasov 2019
Mistrovství Evropy OCR Gdyně 2019
Spartan Race Andorra Beast 2019
Beton Race Basic 2019
Predátor Race Dril Monínec 2019
Spartan Race Madrid Super 2019
Související:
Spartan Race Super Poiana-Brasov 2019
Mistrovství Evropy OCR Gdyně 2019
Spartan Race Andorra Beast 2019
Beton Race Basic 2019
Predátor Race Dril Monínec 2019
Spartan Race Madrid Super 2019
Ještě pár fotek (Všechny kromě vlastních fotila Martina Miškolciová Moravcová, mockrát děkuji!)
Soustředění před startem :D
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj případný komentář!