Od té doby co vím, že se letos bude konat trifekta víkend na Lipně, jsem byla přesvědčená, že TAM rozhodně nepojedu. Z loňska jsem si kromě virózy přivezla jen veskrze negativní vzpomínky. Beast v 10 stupních, dešti, větru, se startem do vody a jako by to nebylo málo, naprosto nezáživná trať, kdy jsme pořád dokola chodili nahoru a dolů po jedno kopci... No kdo by si to chtěl zopakovat? A ještě za to platit... Jenže. Týden před startem letošního ročníku předpověď ujišťovala, že bude slunečno. A týden před startem začaly nabídky přeprodeje startovného klesat na neignorovatelnou úroveň. No, co jsem měla dělat. Sedět doma? :) Takže jsem udělala kompromis. Sprint.
Kdybych si zaběhla, stejně jako loni, Beast, dokončila bych trojnásobnou Trifectu. Ale co z toho? Dostat další hromádku kovu s jednou o něco větší plackou, než jsou ty ostatní? Nepatřím mezi medajlové turisty a nemám pocit, že by se mi s rostoucím počtem fetiší ani jejich průměrem zvětšoval genitál nebo ego, byla jsem lepším člověkem, chytřejší, hezčí, hustější, důležitější... Ne, jen potřebuji víc krabic od bot, abych to někam uklidila.
Když jsme zhruba v poledne dorazili na Lipna nad Vltavou, bylo skutečně krásné počasí. Slunečno a na září vyloženě horko. Šla jsem si nechat přepsat registraci a záhy jsem zjistila, že přepis registrace u Spartanu = akce kulový blesk. Přepis stojí 260kč, v ceně je následující: obejít čtyři "přepážky", udělat 30 angličáků, abych dostala jeden list textu s reverzem (nas***, radši jsem ho vydindala od jiného závodníka) a jako bonus vám veledůležitá paní nedokáže přepsat z občanky jméno, aniž by ho zkomolila. Jsem zvědavá, jak se s tím popere Athlinks.
No nic, ve startovním koridoru už je všechno zapomenuto. Start byl poněkud vlažný. Žádný startér, žádná dýmovnice (tady žádná škoda). Prostě jsme se nějak tak v daný čas rozběhli sami. Následovalo přesně kilometr dlouhé stoupání do sjezdovky, která se od loňska změnila ve staveniště. Pro zpestření jen nějaké přelez, podlez. Pro mě zpestření přeci jen trochu větší, než pro ostatní, jelikož pravá ruka musí provádět přesně ten pohyb, který už měsíc bolavému palci opravdu nevyhovuje... A z vrcholu ihned do prudšího seběhu (vrací se vzpomínky na loňský rok). Pod seběhem Monkey bar a balanční kladina. Měli ta prkna nějak nakloněná do strany a tak bylo v burpee zóně celkem narváno. Pak přes Inverted Wall po singltreku opět do kopečka. Pak přišlo poměrně velké překvapení - sandbag na poměry sprintu opravdu hodně výživný. Třikrát nahoru a dolů po sjezdovce. Z nějakého důvodu mě to ale pobavilo a byla jsem při síle, takže se mi dařilo jít poklusem nejen dolů ale i cca polovinu cesty nahoru. Možná proto, že jsem byla tentokrát při smyslech a vzala si pytel určený pro ženy.
Při průlezu hnědkou, tahání necek, plazení pod drátem ani nošení Atlas stones, se nic zvláštního nestalo. Následoval ten nejnadějnější hod oštěpem letošního roku. Skončilo to třiceti angličáky, ale pevně věřím, že příště už to tam padne. Pak došlo na Dunkwall. Na Sprintu už to vlastně nebyla hnědá voda, ale hustá černo-hnědá kašička. Musela jsem se cca na jednu vteřinu zanořit a s následky se potýkala celý zbytek dne. Bezprostředně po vynoření jsem viděla jen hnědou mlhu. Trvalo to možná půl minuty. Ale nedalo se s tím nic dělat. Nebylo čím si oči vytřít. A víc než o oči, se člověk musel postarat o ruce. Hned o kousek dál byl Hercules Hoist. Naštěstí nebyl nijak těžký a i s mokrýma rukama se to dalo celkem bez problémů. Trochu ošemetnější to bylo o pár set metrů dál na šplhu. Vyplatilo se ale nezmatkovat a nenechat se rozhodit slušně obsazenou burpee zónou. Jelikož už jsem zase celkem normálně viděla, pečlivě jsem si vybrala lano, které bylo černé jen asi do třetiny. Navíc bylo lehce odrbanější než jiná a tak se i přes vrstvu mázku šplhalo krásně. Pak pod Stezkou v korunách přes Vertical cargo a do seběhu k festivalce. Pod sjezdovkou byl jako první v pořadí multiring. Vybrala jsem si krajní řadu. S kruhy žádný problém, jen ten dobrovolník neustále opakoval, ať mám zvednuté nohy a neškrtnu o zem (jako by to s mou výškou bylo možné). Znervózněl mě a začala jsem se jak jelito houpat nějak šikmo. To mělo za následek to, že jsem z předposledního kruhu nejdřív čelně zamířila do vzpěry konstrukce a až na podruhé k poslednímu kruhu a zvonku. Pak následoval rybníček.
Z loňska jsem si moc dobře pamatovala, jak ledový byl a tak mě příjemně překvapilo, že to letos nebylo vůbec zlé. Hned z vody Slip Wall a pak Z-wall. Došlo k nějakým zmatkům, protože jsme dobíhali namíchaní se závodníky ze Super a stěny byly oddělené. Jenže oddělené jen v myslích dobrovolníků a tak polovinu závodníků ze stěny sundavali s tím, že mají jít na jinou. Pak už jen přeplavat rybníček zpátky a po jediné křeči na poslední zídce byl konec.
Při průlezu hnědkou, tahání necek, plazení pod drátem ani nošení Atlas stones, se nic zvláštního nestalo. Následoval ten nejnadějnější hod oštěpem letošního roku. Skončilo to třiceti angličáky, ale pevně věřím, že příště už to tam padne. Pak došlo na Dunkwall. Na Sprintu už to vlastně nebyla hnědá voda, ale hustá černo-hnědá kašička. Musela jsem se cca na jednu vteřinu zanořit a s následky se potýkala celý zbytek dne. Bezprostředně po vynoření jsem viděla jen hnědou mlhu. Trvalo to možná půl minuty. Ale nedalo se s tím nic dělat. Nebylo čím si oči vytřít. A víc než o oči, se člověk musel postarat o ruce. Hned o kousek dál byl Hercules Hoist. Naštěstí nebyl nijak těžký a i s mokrýma rukama se to dalo celkem bez problémů. Trochu ošemetnější to bylo o pár set metrů dál na šplhu. Vyplatilo se ale nezmatkovat a nenechat se rozhodit slušně obsazenou burpee zónou. Jelikož už jsem zase celkem normálně viděla, pečlivě jsem si vybrala lano, které bylo černé jen asi do třetiny. Navíc bylo lehce odrbanější než jiná a tak se i přes vrstvu mázku šplhalo krásně. Pak pod Stezkou v korunách přes Vertical cargo a do seběhu k festivalce. Pod sjezdovkou byl jako první v pořadí multiring. Vybrala jsem si krajní řadu. S kruhy žádný problém, jen ten dobrovolník neustále opakoval, ať mám zvednuté nohy a neškrtnu o zem (jako by to s mou výškou bylo možné). Znervózněl mě a začala jsem se jak jelito houpat nějak šikmo. To mělo za následek to, že jsem z předposledního kruhu nejdřív čelně zamířila do vzpěry konstrukce a až na podruhé k poslednímu kruhu a zvonku. Pak následoval rybníček.
Z loňska jsem si moc dobře pamatovala, jak ledový byl a tak mě příjemně překvapilo, že to letos nebylo vůbec zlé. Hned z vody Slip Wall a pak Z-wall. Došlo k nějakým zmatkům, protože jsme dobíhali namíchaní se závodníky ze Super a stěny byly oddělené. Jenže oddělené jen v myslích dobrovolníků a tak polovinu závodníků ze stěny sundavali s tím, že mají jít na jinou. Pak už jen přeplavat rybníček zpátky a po jediné křeči na poslední zídce byl konec.
Následoval maraton v odstraňování bláta ze všech možných tělesných struktur. Jako velmi nepříjemné hodnotím vydrolení bahna z řas a vyčesávání z (dlouhých) vlasů. O několik hodin později doma došlo na repete. Vana plná písku. Na odstranění bláta ze zvukovodů jsem spotřebovala asi 20ks uchašťourů. Bláto jsem vysmrkávala i druhý den. A to vše kvůli vteřinovému ponoření :)
Malou dohrou byla úterní návštěva chirurgie. Po měsíci mě přeci jen bolavá ruka přestala bavit a chtěla jsem nějak utišit "špatné tušení". Dostalo se mi odpovědi na to, proč mohu bezbolestně ručkovat a viset, ale div nevylétnu z kůže, když otáčím kohoutkem, mačkám kliku, chci se opřít o natažené prsty (např. klik), snažím se zagumičkovat si culík, nebo proč vidím všechny svaté, když mi při podání ruky někdo srdečně pravici stiskne... Naštípnutá záprstní kost a zhmožděný kloub. Takový je život.
Tentokrát žádné další fotky ze závodu (víc jich pořadatel neposkytl).
Osobní hodnocení: Z nějakého důvodu úroveň organizace a přístup k závodníkům v průběhu sezóny ze strany organizátorů CEU série klesá. Porovnávám s přístupen organizátorů jiných evropských SR sérií a s přístupem organizátorů jiných závodních sérií. Čert vem nějaké fotky, ale například reakce supportu na dotaz, proč jsou na jejich oficiálních stránkách dva měsíce po závodu (Brašov) stále chybné výsledky (a tudíž například nemohu svůj výsledek potvrdit do systému Athlinks), mě opravdu překvapil. Řešit to nehodlají. Peníze od nás už mají...
Související:
Toughest Oslo - Holmenkollen 2019
Spartan Race Super Poiana-Brasov 2019
Překážkáč Malej 2019 (červenec)
Mistrovství Evropy OCR Gdyně 2019
Tentokrát žádné další fotky ze závodu (víc jich pořadatel neposkytl).
Osobní hodnocení: Z nějakého důvodu úroveň organizace a přístup k závodníkům v průběhu sezóny ze strany organizátorů CEU série klesá. Porovnávám s přístupen organizátorů jiných evropských SR sérií a s přístupem organizátorů jiných závodních sérií. Čert vem nějaké fotky, ale například reakce supportu na dotaz, proč jsou na jejich oficiálních stránkách dva měsíce po závodu (Brašov) stále chybné výsledky (a tudíž například nemohu svůj výsledek potvrdit do systému Athlinks), mě opravdu překvapil. Řešit to nehodlají. Peníze od nás už mají...
Související:
Toughest Oslo - Holmenkollen 2019
Spartan Race Super Poiana-Brasov 2019
Překážkáč Malej 2019 (červenec)
Mistrovství Evropy OCR Gdyně 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj případný komentář!