Beton Race Basic 2019

Klid a mír v duši, co se během minut změnil v totální chaos. Tak bych charakterizovala dění v rámci dne, kdy se konal první Beton Race. 

Po nějaké době se mi zase poštěstilo vyspat se před závodem doma a absolvovat veškeré probouzecí procedury ve vlastním rytmu, v klidu, bez stresu a zbytečného rámusu.

Když v sobotu v pět ráno vylezete na ulici, krom štěbetajících ptáků nepotkáte ani nohu. V MHD pak překročíte nohy dřímajícího opilce a kupodivu ani pražské Hlavní nádraží má do spěchu a chaosu daleko. V kupé Árdžeje jediná spolucestující a po té, co jsme obdržely kávu a kus čískejku za 10 korun, jsme se skoro synchronizovaně izolovaly od světa sluchátky a věnovaly se intenzivnímu zírání z okna. Pole, louky, lesy. Stoupající slunce, mlžný opar nad zemí. Zajíci a srny jak s disneyovské pohádky. Tohle člověk občas fakt potřebuje. Aby do něj nikdo neryl, měl naprostý klid a mohl vypnout.

Po dvou hodinách jsem se vykutálela z vlaku v Zábřehu a cítila se trochu jako když krtek vyleze na světlo. Dumání kam mám jít. Lidí pár a žádné procesí, které by vás k festivalce spontánně dovedlo (kdo jel někdy vlakem třeba na Pečeckou desítku, určitě chápe :D )

Nějak mi v paměti vytanula mapka z propozic a s trochou intuice jsem byla za 15 minut na místě.

Tak, ocitla jsem se ve festivalce prvního ročníku OCR závodu nazvaného Beton Race. Čekala mě trasa 6+ ale to bylo tak jediné, co jsem věděla. Vše ostatní bude překvapení. Mám už něco za sebou a tak mě tahle skutečnost nijak nevyváděla z míry. Pár minut před startem jsme se ale nervózně shodli na tom, že kousek za startem značení končí a dál ho nějak nevidíme. Bude to orienťák? Dostaneme mapku a buzolu? Haha... V tu chvíli jsme netušili, jak kruté proplesknutí realitou nás čeká...

Naše ani ne dvacetičlená Profi vlna vystřelila na trať. Po několika stech metrech se pole roztrhalo a já se ocitla na špici druhého voje a začala si uvědomovat, že opravdu nevidím ŽÁDNÉ značení. Blesklo mi hlavou, že tu běžíme na náměstí přímo mezi domorodci s nákupními taškami a ti na nás dost nechápavě zírají. Běžci se mi mezi lidmi ztratili z dohledu, ale netrvalo ani 10 vteřin, proud civilního obyvatelstva se rozestoupil a tlupa chrtů v zářivých barvách běžela zpátky. V tuhle chvíli jsem ještě vyprskla smíchy. Uběhli jsme asi 600 metrů a ztoho 300 blbě! :D Když se celá skupina semkla, zavtipkovali jsme "No tak si tu trasu vymyslíme sami". Slečna na chvostu měla obrovskou radost, že se na chvilku ocitla na první pozici... No ale tam legrace skončila. Konečně jsme uviděli prvního dobrovolníka, jehož pozornosti jsme zřejmě předtím unikli (asi jsme byli moc rychlí). Nasměroval nás do kopce k zámečku. Tam na nás čekalo několik různorodých překážek. Zásek a rozbití startovní vlny způsobilo "puzzle". Dřevěná skládačka ve tvaru bísmene B v dyzajnu závodu. Skládačky tam byly 4 nebo 5 a když jsme tam přiběhli prakticky všichni naráz, museli jsme se rozdělit a čekat. Ale skládačka mě bavila :) Za to dávám palec nahoru.

Jenže právě tahle skládačka byla momentem, od kterého jsme nebloudili všichni stejně, ale každý po svém. Mě to potkalo hned pod zámeckou zídkou. Běžím po pěšince podél zdi a najednou jsem ve křoví. Strašný smrad, hovna a toaleťáky. Obrátím se a slyším ze silnice pod svahem tenký hlásek dobrovolnice "Sem ke mě dolů". Sypu se ze svahu a asi 10 metrů pod zídkou jen tak mimochodem zaznamenám cár fáborku. Zajímavé označení odbočky... Vysypala jsem se na silnici a s hrůzou se ohlédla zda dobrovolnice zastavuje auta. Naštěstí ano. Instrukce rovně a pak doprava. Běžím dál a na nejbližší křižovatce chci jít doprava jenže další dobrovolnice mi ukazuje doleva. V tu chvíli ale za mnou zastavilo auto s nápisem Beton Race, vykoukl ředitel a řve "Kam je to posíláš?!? Mají bežet na náhon...". Ona jen zkroušeně, že je přeci měla posílat na opačnou stranu... Bylo nad slunce jasné, že minimálně část závodníků přede mnou běžela ne vlastní chybou špatně. Genderové předsudky stranou, ale v tuhle chvíli logicky poslechnu chlapa a běžím doprava. Odevzdaně jsem prchala k náhonu a periferně zaznamenala, že mi jednak krvácí ruka a druhak mi z podrážky odpadlo cosi podezřelého. S ohledem na fekální epizodu pod zídkou, jsem to raději moc nezkoumala...

Náhon příjemě chladil. Podlézání sítě tak bylo vlastně vítaným osvěžením. Pak hupsnout do rybníka a po Slip Wallu ven. Nevím jak k tomu došlo, ale slip wall jsem absolvovala vleže na zádech nohama napřed. Ale fungovalo to :D Tahání pneumatik vodou, lezení tunelem u další zídky (proboha snad do "ničeho" nešáhnu), balanční kladina, která končila skokem do vody. No já slepejš obecnej v závodu bez brýlí si nevšimla dna viditelného pod hladinou a předvedla vskutku heroický skok... do 30 centimetrů vody.

Na konci cesty mě odchytil další dobrovolník a nahnal zase do vody. Přelézt kládu, přes kterou mě spíš přešpouchl opravdu silný proud. Voda byla dravá a pěkně mě zvalchovala. 

Na chvilku jsem opustila tok a vrátila se do něj těsně před ostnatým drátem. Proud mě strhnul a pod drátem omlátil o všechny kameny. Ťuk loket, ťuk žebra, ťuk pánev... Za drátem jsem se jala vylézat z vody, ale proud mě odnesl ještě dobrých 10 metrů. Vylezla jsem na parkovou cestu a běžela dál po proudu. O kus dál na mě podezřívavě zíral pán na lavičce a já si uvědomila, že moje mokré stopy jsou ty jediné na cestě. Do prd**!! Čelem vzad. Až ke kládě, nad kterou se přebíhal most. Do kopce na louku s trávou po pás. Vyšlapaný pruh byl nadějí, že jdu dobře. V půlce stráně jsem nafasovala betonový válec a štrádovala si to dál. Nahoře otočka a zase dolů. Najednou vidím, jak v protisměru s kusem betonu stoupá kluk, který mě už dávno předběhnul... Bludička kouzlila. Po louce dál, nasbírat pár klíšťátek :D a po asfaltové stezce do kopce. Dobrovolník na vrcholu hlásil "Na křižovatce doprava a pak pořád dolů". Nj, takže ve skutečnosti tam byla křížení dvě, ale aspoň tam byl fáborek. Letím z kopce a když se blížím ke konci, najednou zaznamenám dva fáborky JEDNOZNAČNĚ směrující mimo silnici na pěšinu ve křoví. Vběhla jsem tam a po deseti metrech fakt jen křoviska, která byla stará jako planeta Země sama. Už žádný další fábor. Vidím, že jsou na pěšině čerstvé stopy a tak jsem tedy běžela dál. Stopy zmizeli, pěšina také a já se ocitla v nějakém lomu a hluboko pod sebou viděla cyklopark a na něm oranžová trika dobrovolníků. WTF??? Za mnou se přiřítil kluk, kterého jsem zmiňovala před chvilkou. Oba jsme byli nasr***, protože nám bylo jasné, že jsme zase někde blbě. Řvali jsme dolů na dobrovolníky a oni řvali na nás, že neví, že nejspíš máme jít dolů. No vracet se? Ani náhodou. Střihli jsme to křovím z šíleného strázu. Myslím, že kdybych tam šla teď, nezvolila bych tuhle cestu ani za zlaté prase, ale v tu chvíli jsem to nevnímala a řítila se dolů hlava nehlava. V cykloparku proběhnout U-rampu, proběhnout kopečkovatou trať. Na konci byla občerstvovačka. Srkla jsem si trochu vody. Dobrovolník, že prý rovně a pak je to označené. Opáčila jsem "To doufám". "Já taky" odpověděl :) 

Následoval díkybohu označený traverz zalesněným svahem. Na konci nás čekal tricepsbar. Dobrovolnice hlásila "Ty jo, třetí žena". "Takže nikdo další ještě nedobloudil?" utrousila jsem. Pravdou je, že od té chvíle už spíš s ohledem na charakter trati nebylo kam zabloudit a tak jsme s jedním dalším závodníkem klusali celkem v poklidu. Přišla netradiční překážka přelézání po tyčích spodem a nahoře se přehoupnout na tyč, po které se zase sjelo dolů. Každá druhá tyč při lezení nahoru se decánko protáčela, ale nemůže to být jen tak, že? Mírně jsme znejistěli až na "křižovatce" u rybníčků. Domorodec v trenkách nás s úsměvem ujistil, že pár běžců už tudy proběhlo a tak jsme pokračovali dál. S úlevou jsme doběhli ke klouzačce, přeplavali rybník, absolvovali další zajímavou techničtější překážku a přes lešení už to bylo do cíle jen pár kroků. 

Takže fajn, třetí místo v profi vlně ale bylo jasné, že tohle nebyl ani náhodou standardní závod. Při porovnání záznamů z hodinek jsme dospěli k závěru, že rozdíl v uběhnutých trasách se liší i o více než kilometr. Nikoliv však chybou závodníků samotných. 

Čekali jsme, jak se k tomu postaví organizátor, který o problémech věděl. V 11 hodin, kdy bylo na programu vyhlášení Profi kategorie se všem omluvil a prohlásil závod pro tuto kategorii za neregulérní. K vyhlášení vítězů tudíž nedošlo. Všichni jsme dostali cenu "útěchy" - batoh s logem závodu a všem nám bylo přislíbeno startovné na příští závod zdarma. Na jednu stranu zklamání, že se to takhle celé seběhlo, ale lepší, než vyhlašovat závod, kdy každý běžel jinak. Někdo si trať nedobrovolně výrazně prodloužil, někdo zase někde zkrátil a vynechal překážky. Hloubali jsme i nad tím, proč v závodu nebylo víc technických překážek, vlastně žádná ručkovačka... I na toto jsme dostali odpověď. Překážky tu byly, ale nemohly být postaveny a umístěny tam, kde to bylo ve městě naplánované. 

Přes všechno, co se přihodilo, si ani náhodou nemyslím, že se jednalo o špatný závod. Věřím, že v příštím závodě bude konstalace hvězd příznivější a Beton Race rozhodně bude mít české OCR scéně co nabídnout. 

Nějak mi ty starty v elitě nejsou souzené. Možná, že nosím smůlu a měla bych příště sedět doma. Než si vytahám z rukou všechny třísky, mám o čem přemýšlet.. :) 

Oficiální fotky ze závodu: 

Související:

Spartan Race Sprint Zakopane 2019
Predátor Race Dril Monínec 2019
Spartan Race Madrid Super 2019
Spartan Race Orte Beast 2019

Kde trénovat OCR - OCR překážky v Praze

Predator Run Plzeň 2019