Spartan Super Poiana-Brasov 2019

Nejmokřejší Bludička, které jsem se kdy v závodech OCR zúčastnila. A bezpochyby také ta nejnebezpečnější. Ale kdo se bojí, ať nejezdí do Transylvánie. Všechno zlé, je k něčemu dobré. Každá zkušenost se počítá, a když jsme všichni ve zdraví zpět, můžu bilancovat. Pravdou je, že jsem to stále plně nevstřebala. Tohle totiž ani Drákula nevymyslí...

 Z Prahy je to do rumunského Brašova dobrých 1300km cesty. Pokud to jen trochu půjde, nejezděte na takovou dálku autem v pěti lidech. Není to dobrý nápad. Pár kilometrů od slavného hradu Bran to začalo (více v "cestovatelských zážitcích"). Půlnoc klepala na dveře a my zjistili, že máme naproti baráku hřbitov. Myslete si o nás, co chcete, ale okamžitě jsme s holkama v ložnici ze zdi sundaly zrcadla. Kdo neviděl, nepochopí, ale ta věc naproti postele byla tak "creepy", že bychom tam s touhle bránou z onoho světa neusnuly :D Ráno jsme se probudili a s úlevou zjistili, že se nic paranormálního nestalo. Zajeli jsme obhlédnout festivalku a pak si jeli "užít" hrad Bran. Já to nedala. Moc lidí a plastové upíří zuby nejsou mým šálkem kávy.

V sobotu byli v rámci Trifecta víkendu na programu dva závody. Dopoledne Super, coby součást CEU regionální série a odpoledne Sprint. Já běžela Super a nějak tak jsem měla v záloze i peníze pro případ, že bych si chtěla střihnout i Sprint. Kdybych tušila...

Ráno šlo vše v pohodě do chvíle, kdy jsme chtěli odejíz z domku. Majitel byl fanda do technologií a měl tam nainstalovaný elektronický zámek, který se odemykal pomocí aplikace v mobilu. Samozřejmě, že se ta věc pokazila. Neměli jsme čas to řešit a prostě na ulici vyskákali z okna. Ve frontě na registracích nám Milan s jistou dávkou nervózního smutku oznámil, že nemá občanku (v pokynech jasně stojí "no ID - no race"). I to se rychle vyřešilo. Obléknout, rozklusat, rozcvičit a nemyslet na to, že je asi 15 stupňů, celou noc lilo, za chvíli začne znova a všechno je neutěšeně podmáčené. Start. Na cestu se nadýchat trochu té dýmovnice. Po pár minutách začalo nenápadně krápat. První překážky prošli hladce, nošení nasáklých pytlů písku patřilo k těm výživnějším, ale kýble s kamením o chvíli později už byli vyloženě lahůdka. Rozbahněný svah a nohy se rozjížděli. Dílčím problémem byl na třech místech prasklý kýbl, který se pod tlakem svírajících paží skládal do sebe... A pak stoupání. Po sjezdovce, lesem, po sjezdovce, opěl lesem. Pořád nahoru. Pršet začalo vydatně. Čím jsme byli výš, jím byla větší tma, lilo hustěji a foukal ostřejší vítr. Do toho Twister a po dalším krpálu Olympus. Pak už přišlo opravdu zlo. Déšť, že musel mít člověk skloněnou hlavu, aby mu neteklo do očí. Stoupání mokrou trávou, ledový vítr. Fialová kolena, fialové ruce. Prochladlá záda až v jeden moment skutečně přišel zimomřivý třes (no jasně, já v triku a kraťáskách jako vždy). Pod tíhou černých mračen se setmělo a když jsme vběhli do lesního traverzu, bylo tam skutečně šero. Nikde nikdo. Rozblácená stezka ve svahu, kdy blbě šlápnout znamenalo zajet někam, kde vám nikdo nepomůže. A kdo taky? Nikde ani noha. Kilometry žádný dobrovolník. Co je tohle za Blair Witch? A protože jsem zatím odolávala strachu, muselo přijít něco dalšího. Prostě do toho všeho začalo hřmět :D Co víc si přát? Pobíhat sama v bouřce po Karpatech, to jsem si vždycky hrozně přála.  Ale znáte to, když už si myslíte, že nemůže být hůř... může. Vždycky může. Přišla otočka a pak křížení stezek. Po pravici páskou zatarasená cesta. Proběhnu kolem a tam vyšlapaná cestička přes horizont a dolů po sjezdovce. Po chvíli pásky velí odbočit do lesa, na naprosto šílenou stezečku. Široká tak 30 centimerů a dolů nic než sráz. Kameny, kořeny, skály, občas menší bouldřík, velmi často takový sklon, že nešlo jinak, než držet se trsů mokré trávy a jet po zadku. Dolů sráz takový, že bylo jasné, co by následovalo po pádu. V tu chvíli mě to napadlo... "Hello my name is Spartan Romania and this is Jackass". Byla jsem zároveň naštvaná a zároveň zděšená tím, do čeho nás to poslali. To se snad po... Stále liják, nic než bláto. Pořád hřmělo. No já chci radši umřít. Jedinou útěchou mi bylo přesvědčení, že tady určitě nenarazím na medvěda. Sem by žádný příčetný nelezl. Po chvilce jsem před sebe pustila trojici rumunských závodníků. Lezli o malinko rychleji než já. Za minutku jeden z nich hodil záda. Šrámů na holých zádech nedbal a plahočil se dál. Kratičký rovnější úsek. Tak to já si popoběhnu, ne? Při kroky a mokrý svah povolil. Zajela jsem do srázu a zůstala viset na trsu vegetace. Pod nohama jsem marně hledala pevnou oporu. Velký, špatný... Hodně velký, špatný! Zas tak umřít nechci. Zoufalá situace žádá zoufalá řešení. Help me! Tři úderníci se otočili, sledovali jak šlapu vodu, ale k mému velkému překvapení po pár vteřinách pokračovali v cestě. Tvl já nechci zhebnout v Rumunsku! Modlila jsem se, aby ty kopřivy mou váhu udržely. Mít do čeho, zakousnu se i zubama. Podařilo se mi nahmatat obnažený kořen a život byl na dosah stezky. Dál jsem se plahočila ještě o něco pomaleji. Strach už tam prostě byl. Po pár stech metrech začala být situace schůdnější. Po chvíli se dalo dokonce zase běžet. Hurá! Tak se tedy rozběhnu klušu si a po chvíli najednou v zatáčce jde v PROTISMĚRU!!! kluk. Poznávám drez Extra Brno a žertovně se optám "Ty už jsi byl v cíli?" Odpověď jako rána kladivem do hlavy. "Ne a ty tam tudy taky nedojdeš". "Jak, to? Vždyť je to tu označené". "To jsou značky jiného závodu". Restart mysli. Okamžitě mi začlo šrotovat, jak daleko na "minele" asi tak můžu být. Záhy se v zatáčce začali vynořovat další a další závodníci... Kamenné výrazy. Nikdo neřekl ani slovo. Sápeme se po té stezce zmaru zase nahoru. A pokaždé, když potkáme další závodníky opakuje se stejná situace. Výraz údivu střídá výraz zděšení. Všichni červená eRka na čelence. Age Group povýšila bloudění na zcela nečekanou úroveň. Bludička po označené trase. Prostě jsme byli na špatné straně Postăvaru. No mě drbne. V tu chvíli jsem ještě netušila rozměry této skutečnosti. Vlastně jsem na tom nebyla zas tak špatně. Když jsme po dlouhé době dorazili na místo, kde mohlo dojít k omylu, potvrdilo se. Už tam někdo páskou přehradil trať. Ne, ta tam předtím nebyla. Nejsem magor, abych jen tak přeskočila pásku nataženou přes cestu. A další desítky lidí to samé. Oukej takže jsme se napojili na správnou trasu a o něco lepším terénem pokračujeme dál. Pořád do kopce. Pak přišla moc fajn sekce. Přestalo pršet a muselo vysvitnout slunce. To ale nebylo vidět. Mlhla, že i ptáci chodili pěšky. Lezu v předklonu a najednou zaznamenám, že sráz dolů není na jedné straně ale na obou. Byli jsme někde na hřebeni. Dolů nebylo vidět. Možná to tak bylo lepší. Tohle není pro ty, kteří mají strach z výšek. Pak jsme se zasekli. Co se děje? Musíme počkat, je tam řetěz. Jako nošení řetězů, tady? Ne. V puklině skály byl přibitý řetěz, po kterém bylo potřeba asi tři metry slanit. Hezký, blátem popatlaný řetěz. Ale nebylo radno spadnout. Pak už se situace začala uklidňovat a terém se stal jen standardně držkopádným. Objevili se první překážky. Zeď, Bender, Invert, Stairway to Sparta. Trocha toho pobíhání rozbahněným lesem. Herkules Hoist, Atlas stones a pak už jen seběh, kdy bylo jasné, že se blížíme do festivalky. Liják ve stoupání mi nadělil 60 angličáků, zde jsem si střihla další za oštěp a zablácené zetko, ale bylo mi to nějak fuk, Věděla jsem, že několikakilometrová bludice mi dobrý výsledek pohřbila. V cíli jsem u výdeje banánů uviděla Milana a byl z toho stejně překvapený jako já. Je to vyklidněný výletník a papírově jsem mu měla dát minimálně půl hodiny. Nestalo se. On naštěští nebloudil. Šli jsme se podívat na výsledky. 4hodiny 20minut!!! Poslední v kategorii. Šla jsem se umýt a převléknout. Pak jsem bloumala po festivalce a zjišťovala, že AG závodníci ještě stále dobíhají i přesto, že jsme všichni startovali v jedné vlně. "Bloudils? Kolik? 6km, 8km, 12km... tvl. já uběhl 28km, nastoupáno 2000m!!! Mě přivezli policajti, doběhl jsem do Brašova..." Šla jsem zpátky k výsledkům a zjistila, že poslední nejsem. Další holky doběhly víc než hodinu po mě. A běžet Sprint? Ani náhodou. Ty peníze radši prožeru. U toho se neztratím.

Jackass, co víc k tomu dodat? 

Odpolední Sprint už byl ohledně navigace bez problémů, nicméně lilo dál a v teple zázemí mi u kafe a burgru nic nescházelo. A hučelo to tam jak ve vosím hnízdě. Teď už většina lidí vysmátá, se trumfovala, kdo dal víc :) Pravda, ten smích byl trochu hořký. Byl to závod CEU série.

Osobní hodnocení:

Tentokrát hodnotit nebudu. Nevím, co bych k tomu slušně napsala. Obzlášť po té, co SR zveřejnil trasy závodů. Dva dny po závodech... A pak, že idioti jsou ti, kteří se ztratili. Ano, my všichni jsme blázni, jen SR je letadlo. I to, že čtyři dny po závodě nejsou stále oficiální výsledky na stránkách SR, je podivné. Zřejmě se také ztratili...

Cestovatelské zážitky:

Moje premiéra v Rumunsku. Pěkné místo. Hodně lesů, málo lidí. Sem tam Mickey Mouse v serpentýnách. Divné dopravní předpisy a prodavači lesních plodů u silnice. Výlet na hrad Bran se mi nelíbil. Davy tusistů, prodej všemožných kýčů a hrad narvaný k prasknutí. Navíc to není Drákulův hrad. Ten je jinde a zbyla z něj jen zřícenina. Takže pokud si libujete třeba v létě na Staromáku, Bran je pro vás. Jinak mé hodnocení - past na turisty. Ale ten náš Creepyhouse jsem si užila. Hi-tech vybavení kombinované s domem duchů. Na to budu vzpomínat ráda. I na ten slavný útěk oknem.


Související:

Mistrovství Evropy OCR Gdyně 2019
Spartan Race Andorra Beast 2019
Beton Race Basic 2019
Predátor Race Dril Monínec 2019
Spartan Race Madrid Super 2019
Kde trénovat OCR - OCR překážky v Praze

Pár fotek z tatranky. Oficiální závodní ještě nejsou.