Toughest Oslo - Holmenkollen 2019

První návštěva Skandinávie a první ochutnávka vyhlášeného závodu Toughest. Vzhledem k tomu, že jsme odlétaly čtyři dny po návratu z MČR v Harrachově (report už píšu), nebyly jsme ani jedna na cestu ideálně připravené. Takže jsem cestou na letiště přepnula do módu "improvizace" s vírou, že to nějak dopadne. Jako vždycky...

Standardní zpoždění letu a v přistávací hale stylem rovnou za nosem jsme se vylouply u nástupišť vlaků do centra. Po kulturní vložce v podobě sprintu mezi nástupišti (všechny vlaky jeli do centra, jen bylo potřeba vychytat ten, na který máte lístek) jsme se zase nějak ocitly na hlaváku v Oslu a cca za 20 min stály v prodejně Sport Norge, kde nám po menším zádrhelu s českou diakritikou vydali startovní balíčky na závod. Pak už jsme intuitivně zamířily do přístavu a vychutnaly slunečné (a větrné) odpoledne u špice Oslofjordu. Večer jsme se odebraly mimo centrum, do domu naší hostitelské rodiny. Starší pár měl krásný, typický dřevěný norský dům, kde jsme měly pro sebe dvě místnosti. Naprosté soukromí, klid, teplo, houpacího koníka a záhadnou baterku, která se samovolně rozsvěcela a zhasínala. Smysl jsme pochopily až na druhý den a musely uznat, že pan domácí Rein je koumák a má to vychytané ;-)

Pátek byl ve znamení courání po pamětihodnostech, výletu lodí a zkousávání faktu, že ceny jsou zde na první pohled stejné jako u nás, jen je potřeba vynásobit x 2,5. Ale nedejte si v Norsku lososa, že :-) Pobavil pokladní v supermarketu, který po zjištění, že jsme Češky, s celkem obstojnou výslovností prohásil "Áá... bude pokuta".

Večer jsme paní domácí osvětlily účel naší cesty a ona celý rozhovor uzavřela slovy "OK, if you will not come back tomorrow, you did not survive that".
* NOKY - norské koruny (NOK)

 Oselský, oslovský, oslí... kurňa jak se to skloňuje?  Prostě přístav v Oslu.

Sobota - závod

Ráno jsme měly spoustu času, ale byly jsme pochopitelně zvědavé a do Holmenkollenu zamířily tak, abychom stihly start elity a prošly si co nejvíc z trati. Metrovlak T Bane byl narvaný lidmi, kteří dle oblečení mířili tam, kam my a tak jsme po vystoupení na zastávce Holmenkollen jednoduše šly s davem. Za 5 minut jsme stály u ikonického a trochu výhružně vypadajícího můstku. Tak tahle obluda je naší cílovou rovinkou. Ale to už máme z minulého víkendu natrénované. Couraly jsme sem a tam, obhlížely překážky v okolí festivalky a sledovaly, jak se vede nejprve elitním borců, poté kvalifikantům a za chvilku i "řadovým" open závodníků. S ohledem na to, že jsme na Toughest startovaly poprvé, nemohly jsme si nijak vybírat, ve které kategorii se chceme poměřovat. Startovní číslo 3303 a startovní vlna C045 se jevili hrozivě, ale nic s tím nešlo dělat.

Několikahodinové čekání nám sice poskytlo dobrý vhled do toho, do čeho se máme pustit, ale zároveň jsme za chladného, podmračeného a větrného dne sem tam vyloženě "klepaly kosu". To mi na klidu moc nepřidávalo. S ohledem na události posledních dní, jsem nenastupovala ve svém tradičním dresu, ale jen v tílku a "podprdelních" legínách. Při pohledu na dlouhé rukávy i nohavice otužilých seveřanů mně napadlo staré známé "Co tu sakra dělám?".

 Poslední selfíe před startem, po rozklusání na biathlonové střelnici

Nadešla naše chvíle a kupodivu se to dalo dobře snést. Na startu jsme se nacpaly pěkně dopředu s vědomím, že po asi 200 metrech přijdou úzké železné schody, které celou vlnu roztáhnou. A my chtěly mít na následujících překážkách volno a klid. Povedlo se, držela jsem se Stáně za zadkem a na schody jsme se dostaly v první desítce. Následoval A-frame net a pak v kopci přelézání slaměných bariér. Důležitý byl prostor na irské lavici, kde bylo místo sotva pro dva a začala se tam tvořit fronta. Zvládnutý menedžment "držet se na špici vlny" se pak pozitivně táhnul celým závodem. Po irské už jsem zvolnila na své udržitelné tempo. Stáňa už byla stejně dávno v trapu a pokoušet se jí držet dál by bylo naprosto absurdní naivitou.

Dál tedy sama mezi Nory, ale s tím nemám žádný problém. Trať byla perfektně značená a na překážkách bylo zcela jasné, co se ode mě žádá a to i v případě, že jsem mohla volit mezi náročnější "fast line" a snazší "slow line". Systém byl vymyšlený dobře. Odměnil zdatné, výrazně zdržel méně zdatné a ještě výrazněji ty, kteří nezvládli vůbec nic. Nicméně v open kategorii jsem měla chvílemi pocit, že si tam účastnící dělají, co chtějí a to včetně výkladu systému penalizací. Člověk ale má řešit v první řadě sebe, takže jsem se soustředila na to, co se přede mnou vynořilo. Po několika standardních překážkách jsme se vrátili do festivalky na první dvojičku divácky atraktivních překážek - Dragons Back a Floating Walls. Na "Dračích zádech" jsem se loni mrcasila celkem dlouho na MS v Anglii a nechtěla jsem to opakovat. Pomohl mi závodník, který si udělal prostor mezi váhavými a skákal v rychlém sledu jednu zeď za druhou. Využila jsem toho a vyvezla se za ním. Na zavěšených stěnách jsem šla rovnou slow line, protože mi bylo jasné, že bych si při pokusu o ručkování na prstech tak akorát ublížila. Slow umožňovala použít i nohy a bylo to vlastně velmi snadné, krom zvonečku za poslední deskou. Byl zavěšen pro mě zoufale vysoko a tak jsem stejně musela na prstech udělat shyb a doufat, že to chvilku na jedné ruce udržím. Pak jsem si teda musela vytrpět plazení pod sítí na štěrku, což bylo s rozbitým kolenem mocinky příjemné... Raději jsem se převalovala a tak jsem na konci vypadala jako chrostík. Z festivalky jsme zamířili k jezírku, do kterého bylo potřeba seskočit z cca čtyř metrů přes trampolínu. Pak následoval Down Under, který v ČR dobře známe. Akorát byl úplně mokrý a celkem vysoko zavěšený. Překážka bez problémů, jen na konci to sápání se po zvonečku :). Balanční kladina, Trny a byli jsme zpět ve festivalce. Tam číhal Flying monkey a první občerstvení. Po něm hned šplh (fast line - rybí schůdky bohužel neovládám), po pár metrech Spinning wheels a pak jsme se vřítili do prudkého trailového seběhu, který se po chvíli změnil v seběh železných schodů. Radši jsem se na míhající mříže nedívala, nabrala rytmus a dařilo se mi předbíhat. Stejně to bylo i chvilku po obrátce, kdy jsme naběhli na schody podél středního můstku a začali stoupat ostře vzhůru. Díky motivující ceduli "Smile" jsem tušila zlo a raději se nedívala nahoru. Držela jsem tempo a předcházela pomalejší. Cedule 50 schodů, 100 schodů, 150 schodů a nohy začly tuhnout. Ceduli 200 schodů někdo vzteky skopl na svah. Ale ve chvíli, kdy jsem vyhlížela další, jsem sebrala odvahu zvednout oči "Už to bude, kousni se, nezpomaluj". Nahoře několik těžkých oddechů a nohy kupodivu poslouchaly. Dobře tak, protože jsme okamžitě zase šli do prudkého seběhu po kamenech a kořenech. Objevila se šikmá zeď, další irská lavice, ručkování po zavěšených tyčích, kolmá zeď, nošení pytlů a plavání... V jezírku tak ledovém, že jsem po pár tempech začala panikařit, že to nedám. Podařilo se mi uklidnit a vytyčenou trasu doplavat. Musím dodat, že po výběhu z vody jsem se navzdory předpokladům najednou cítila výborně. Jakoby ze mě ta ledová voda něco spláchla. Holé ruce i nohy rychle oschly a s pohledem na krpál, který byl před námi, mi bylo jasné, že teď se určitě zahřeju. Další motivační cedule pod kopcem "Think beautiful thoughts" (mysli na hezké věci), mě v tom utvrdila. Nakonec ten výšlap nebyl zas tak hrozný. Nahoře čekala občerstvovačka a Traverse Walls. V podstatě dvě šikmé stěny - první boulder a druhá ve stylu "Olympusu" spojené tyčí, kterou bylo třeba přeručkovat. A pak zase do kopce. Zpomalila jsem do chůze, ale neudělala snad ani deset kroků a slyším jasné české "Dělej, makej, poběž!" Stáňa byla opět neskutečně rychlá, měla svůj závod za sebou, a šla mi naproti. Musím uznat, že mě její doprovod a povzbuzování donutilo se rozběhnout a udržet vyšší tempo až do samého cíle.

Následovalo už jen několik málo překážek, kdy jsem pohořela na vlně a neměla už sílu a morál zkoušet to pořád dokola. Utěšila mě, že jí také nevyskočila a tak jsem si šla střihnout asi 200m dlouhý běžecký hendikep. Pak už jen přes tricepsbar a seběh po štěrkovém prudkém svahu do nejhlubšího místa doskočiště pod holmenkollenským můstkem.

 
Tam mě dvojí hlasité pípnutí nad koberci ujistilo, že čip stále mám a začalo stoupání na buben. Pořád jsem z dálky slyšela "Dělej, makej!", našla si tempo, délku kroku na oka sítě a stoupala, co to šlo. Překvapilo mě, kolik závodníků obou pohlaví jsem cestou na buben míjela a dávalo mi to sílu nezpomalovat. Když se kamenný svah změnil v betonový, zvedla jsem hlavu a viděla, že jsem kousek o cílové brány. Přišla radost, uspokojení, placka, náramek, sušenka, high five, focení a Toughest byl za mnou.

Pomyslným dobrým koncem pak bylo zjištění, že rozdíl mezi mým a Stániným časem není způsoben až tak mou pomalostí, jako její neskutečnou rychlostí. Byla 14. celkově ve všech ženských kategoriích. Já tedy až 289., ale v celkovém počtu 1573 závodnic a startu až v 45. vlně jsem spokojená.

foto: Toughest

Vše jsme uzavřely pořádným hamburgerem (proto ze mě nikdy nebude atlet) v napůl sklizené festivalce. Naši domácí byli rádi, že jsme se přeci jen vrátily. Otázka, jestli jsou takové závody i u nás byla úsměvná. Daly jsme si konečně horkou sprchu, rozvěsily mokré cajky a hodily si nohy hore.

Jak jsme málem neodletěly...

Výhružnou předzvěstí toho, že Norsko neopustíme v poklidu byla totální průtrž mračen, která nás vzbudila kolem páté ráno. Krátce na to začalo hřmět a blýskat a tak jsme ještě na poslední chvíli dělaly opatření, abychom během 5 minutové cesty na T-bane nepromokly na kost. Vyšlo to tak ze 3/4. Plátěné kecky louže a potoky na cestách neustály. Byla neděle ráno a tak jsme jely prvním ranním spojem s tím, že když se nic nepřihodí, je to "na pohodu".  T-bane jel na čas. Pak jsme měly 10 min na nalezení automatu na jízdenky a nástupiště příslušného spoje. Vše klaplo, a tak jsme s uspokojením usoudily, že jsme za 30 min na letišti a ještě stihneme poslední Noky utratit za ponožky se sobem. Vlak přijel, usadily jsme se a sledovaly na obrazovce zprávy o tom, že se na Bahamy žene obří hurikán. Přišel čas odjezdu a na tabuli naskočilo posunutí o dvě minuty. Pak další... další... a další. Když už to vyskákalo na 15 minut začala jsem být naštvaná, že se dostáváme do časové tísně a na ponožky můžu zapomenout. Ozvalo se hlášení v norštině, ze kterého jsem pochytila pouze klíčové slovo "problem". Šla jsem k otevřeným dveřím vlaku a nevěřícně zírala na světelnou tabuli, na které se u našeho spoje objevilo velké červené CANCELLED. Začala jsem velmi hlasitě na celý vagón ventilovat své pocity a i když to bylo česky, okamžitě se většina cestujících zvedla a začal poprask. Ze všech vagonů se vyhrnuli zmatení cestující a v případě mnohých tam byla vidět i hrůza "My nestihneme letadlo!" Snad stovka lidí s kufry běžela jedním směrem ke straně nádraží. Slabý záblesk naděje "Třeba ohlásili, že pojedou náhradní autobusy". Chyba lávky. Bylo to stanoviště taxi a netýkat se mě to, řeknu, že to byla groteskní situace z blbé americké komedie. Všichni se cpali hlava nehlava do všeho, co mělo kola a střechu. Nejdřív jsme chtěly využít mikrobus, ale po chvilce bylo jasné, že než se vyřeší kdo pojede a kdo ne, bude pro nás dvě příliš pozdě. "Bude to strašně drahý, ale jestli máme stihnout letadlo, musíme si vzít vlastní taxík". Běžely jsme dozadu a vidím, že nás zmerčilo jedno černé suv, stahuje okénko a na dotaz, jestli nás vezme na letiště, taxikář kývnul. Hned za námi se bez ptaní do auta souká starší manželský pár. Nejdřív mně to popudilo, ale okamžitě mi blesklo "Mlč, aspoň finančně nevykrvácíme". Vysvětlila jsem taxikáři, že jsme v obrovské časové tísni a odletovou bránu nám zavřou za necelou hodinu (letiště je od Osla cca 40 km). Italka horlivě přikyvovala a křičela "Pronto, pronto"... Jejich letadlo do Říma odlétalo jen půl hodiny po tom našem. On to taxikář pochopil zcela jasně, jenže pronto jet prostě nemohl. Průtrž mračen nabrala na obrátkách, stěrače nestíhali a všichni jsme až moc zřetelně cítili, jak si s autem pohrává akvaplanink. Já uprostřet na zadní sedačce s kufrem mezi nohama, nepřipoutaná, jedním okem hypnotizovala telefon, ať už konečně přijde ta sms o zpoždění letu a druhým zděšeně pozorovala narůstající částku na taxametru.

 Neměla jsem odvahu zeptat se taxikáře, jestli vidí tužku stejně jako já

Po chvíli jsme byli ujištěni, že si ceny nemáme všímat a dostaneme na letiště pevnou taxu - bez pár čmrdlíků 1000 Noků. Po nekonečné půlhodině jsme zastavili před terminálem, hodila jsem po taxikáři 500 noků v hotovosti (všechno, co jsme měly) a bez zájmu o osud Italů jsme vysprintovaly do příletové haly. Když jsme se procpaly na bezpečnostní kontrolu a můj kufr odstrčili do lůzr lajny na dodatečnou kontrolu, myslela jsem, že mě omejou. Stáňa se snažila sklidnit situaci, že máme ještě 15 minut... Jenže sekuriťáci měli zrovna střídání směn :D Nj, nakonec za to mohla pixla se zbytkem edgaru, ale viděli, že je to jen prášek a smradometr také nic nehlásil, takže jsme v klidu došly k bráně a pochopitelně zjistily, že tam je ticho po pěšině a nic se neděje. Natož nějaké odbavování cestujících... Ještě jsem se smutně poohlížela po ponožkách se sobem, ale neklaplo to...

Videa z překážek:
Dragons Back (Elite)
Floating Walls (Elite)
Flying Monkey (Elite)
Salmon Ladder (Qualifiers)
Spinning Wheels (Qualifiers)
Trampoline Jump/Water (Open)
Traverse Walls (Elite)
Balance (Open)
Multiring (Open)
Traverse Rings/Thorns (Open)

Související:

Spartan Race Super Poiana-Brasov 2019
Překážkáč Malej 2019 (červenec)
Mistrovství Evropy OCR Gdyně 2019
Spartan Race Andorra Beast 2019
Beton Race Basic 2019

Ještě pár fotek (kromě mých i foto Stáni Babuškové)

 Rozklusání na biatlonové střelnici

Pojď mi hop!

Poslední otočka z festivalky a jdeme na můstek. 

Vidím město veliké... pOselství jsem nevymyslela. 

Nejvetší Stariway na světě, aneb umělecké dílo v přístavu.

Na střeše opery foukalo :)