Gladiator Race "Holice v Hradci" 2020



Už jen název závodu napovídá, že nám tu pořád úřaduje korona. Závod, který se měl původně konat v rodišti Gladiator Race - v Holicích, se stejně jako předchozích několik "zahřívacích" závodů typu Comeback, musel konat v Hradci Králové, kde mají organizátoři svou základnu a hlavně novou tréninkovou GR Arénu.
Asi 14 dní před závodem jsem se rozhodla, že si splním rest z loňského roku a kromě hlavního závodu si  zkusím zaběhnout i svůj první noční závod. Za tímto účelem jsem zlanařila Michala a šli jsme do toho společně v kategorii Mix dvojic.

Když zhasne naděje

Jako první tedy přišel na řadu v pátek večer právě noční mix. Pořadatelé si skutečně dali záležet na tom, aby byla úplná tma, a tak závod odstartoval (klasicky intervalovým systémem) až po desáté večer. Už tato skutečnost ve mě vyvolávala jistou nervozitu, protože v deset večer normálně už dávno spím, ne tak, abych teprve excitovala tělo a mysl k maximálnímu výkonu :) Dalším důvodem k nervozitě byla zodpovědnost vůči parťákovi z mixu a také fakt, že noční OCR závod jsem měla běžet vůbec poprvé. S "Night Runy" zkušenosti mám a potmě běhám celé zimy, ale měla jsem obavy například z toho, abych čelovku neutopila, nebo někde nerozbila...

Světlo jako důkaz... tady bylo vše v pořádku, sklopené světlo osvěcuje tvář.

To, že bylo všude mokro a střídavě pršelo a nepršelo, byl už jen detail. Před závodem jsme si prošli část tratě a obhlédli nové překážky. Pobavili jsme se o tom, co a jak a jakou budeme uplatňovat strategii. Mno... až do zhruba pěti minut před startem bylo všechno v nejlepším pořádku. Pak jsme se přesunuli k startovnímu koridoru a v tu chvíli mi začalo nekompromisní rychlostí skomírat světlo čelovky. WTF!!! Tři minuty do startu a pokoušely se o mě mrákoty! Tvl, ten krám přestal svítit. Naprosto spolehlivá věc, která doteď fungovala a tohle? Nejstrašnější na tom bylo, že do startu skutečně zbývaly jen ty tři minuty a stihnout to k 400m metrů daleko zaparkovanému autu pro náhradní, nebylo možné. Michal mě ještě přesvědčoval o tom, že by do baterií mohl kousnout, že by to mohlo pomoct, ale já v tu chvíli rezignovala a začala jsem přemýšlet, jak dám 3,5km a skoro 20 překážek potmě...  Zde by bylo dobré ještě podotknout, že mám nějakou tu dioptrii a závody běhám bez brýlí, což byla další přitěžující okolnost. Takže poslední strategická porada: "Zhasni to, ať ti zbyde troška šťávy na předstartovní kontrolu...".  A bylo to přesně tak. Slaboučká záře vydržela, když jsme odpočítávali start a na první překážce závodu - přeskládávání pneumatik z tyče na tyč, zhasla. Když jsem vyskakovala na startovací stupínek u multirigu Monkey Business, dobrovolník na mě křiknul "Máš zhasnutou čelovku". "Jo, já vím", odvětila jsem jakoby nic a vrhla se na první kruh. Neptejte se mě jak, ale přešla jsem až ke zvonku a cestou ještě stihla informovat Michala a tom, že jsem definitivně zhasla. Při obíhání rybníka a probíhání vodou ještě nebylo tak zle, protože tam sem tam byla lampa, potíže ale přišli ve chvíli, kdy jsme vběhli do arény, kde už mezi stromy bylo vidět jen to, co nahodile osvítil kužel světel ostatních závodníků. No a zkuste přejít přes lomenou balanční kladinu, když vidíte tužku. Šlápla jsem do tmy hned u prvního lomení (prostě jsem šla dál rovně :) ), další překážka Work4out, nikdy se mi nestalo, že bych nedala. Nedošla jsem ani do půlky, netuším, co jsem to tam vyváděla a ještě mi z hlavy spadla ta nesvítící věc. Weiver a Down and Under mám nachozené, tam nebyl problém a stejně tam člověk musel mít zavřené oči, protože z mokrých klád odpadávalo velké množství nalepeného písku. Spadla jsem z pytle. Po třech hendikepech, kdy jsem za všechny mohla já, už jsem byla decentně rozhozená, naštvaná a bezradná. Doběhli jsme k nové překážce Happy House a Michal mě nekompromisně navigoval na stranu Fast Line (jak jsme se před startem domluvili), naštěstí byl o tolik rychlejší, že mi přišel posvítit na přechod v půlce a podařilo se mi to zvládnout. S velmi decentním komentářem "A teď pojď, jsme ve skluzu" jsme vyběhli do lesa. Nj, jenže v lese byla černočerná tma a běželo se po kozí stezce, kde nebylo možné běžet vedle sebe. Smířená s tím, že kdykoliv můžu zakopnout o kořen nebo šlápnout do díry, jsem běžela tak na 80% a byla na sebe čím dál tím víc naštvaná. Dodnes nechápu, že jsem nezakopla. Nějak jsme to doběhli, zvládli několik jednodušších překážek, prolezli potrubím v potoce a nezadržitelně (ehm) se blížili do festivalky. Tam se mi na úvod podařilo spadnout hned na začátku z Aix. Stěnu jsme zvládli, Antonii a Emmu taky, na vlně Skate park byla síť... No v cíli jsme si odpípli po tragických 37 minutách od startu. Víc k tomu můžu říct jen to, že i přes závod typu vodič-slepec jsme nebyli poslední. Aspoň malá útěcha.

Myslím, že ty nadšené výrazy v obličeji mluví za vše... :D 8-(((

Mokré vyhlídky

Po nočním jsme čekali na vyhlášení až do jedné hodiny... Takže v půl druhé na pokoji v centru Hradce, střídačka v koupelně a zalehli jsme těsně před druhou. I přes velkou únavu jsem nemohla pořádně zabrat. Tělo bylo zmatené a Ládinova hláška "Holky, kdyby vás v noci něco obtěžovalo, tak mě nebijte" taky nepomáhala... :D Před pátou sepnul automatický budík v hlavě. Párkrát se mi podařilo ještě na chvilku usnout, ale i v osm ráno jsem měla do vyspání daleko. Nu což, teď už s tím nejde nic dělat. Pomalu a v klidu jsme začali snídat, balit, chystat se, civět do mobilu a v půl jedenácté opustili ležení. Museli jsme vyprovodit Kláru na nádraží, neb si při nočním zrakvila kotník do té míry, že se jeho stav neslučoval s hlavním závodem. Zde bych chtěla jen podotknout, že budova nádraží byla od našeho ubytování vzdálena asi tak 250m, ale protože pršelo a jeli jsme autem, než jsme k nádraží dojeli, urazili jsme hruba dva kilometry...
Na závodiště jsme přijeli s rozumným předstihem, ale vzhledem k tomu, že od rána hustě pršelo (takový ten ranní pohled na předpověď, co potěší "Heavy rain through the day"), všechno trvalo déle, než obvykle. Nezbývalo, než se smířit s tím, že překážky budou dnes obzvláště vypečené. Na druhou stranu jsem si říkala, že větší průsvih, než včera to být nemůže. Déšť na OCR závodech vždy vyvolává značnou nevoli a skepsi, ale mě to bylo, nevím proč, jedno. Podařilo se mi žuchnout hned na Monkey Business u přechodu z téčka na ementál, ale v tom lijáku padalo tolik lidí, že mě to zamrzelo jen zlehka. Navíc jsem hned na hendikepu zahlédla sestru s rodinou a to, že s dvěma malými prcky přijeli v tomhle hnusopočasí až z Prahy jen proto, aby mi zafandili, mě strašně zahřálo u srdce :)

K popisu sobotního Multirigu použiji slova klasika: Svině klouzavý...

Oběhla jsem rybník, tělo se prohřálo a v aréně ejhle... balanc jako nic, klec Work4out pomalu, ale jistě... zkazila jsem jedině skok na pytel jako včera. Navíc přibyl Schybuj E, který mi problém nedělá a na Happy House jsem šla zase fast line. Šlo to snáz a rychleji, než včera... Jen to všechno bolelo o trochu víc, než večer. Lézt s odřenou kůží znova po pískem obalených překážkách nebylo nic moc.  Lesní část byla o poznání delší a bylo v ní daleko víc překážek. Pobavilo převracení pneumatiky zpola utopené v louži. Brodění potoka, kdy jsem v jednu chvíli měla vodu až po bradu a dva kluci za mnou jen pobaveně komentovali "Slečna nám mizí, pořád mizí... bacha":D

Tři kroky a začala jsem "mizet" :D

O tom, že se mi běželo daleko lépe, když jsem viděla na cestu, se asi ani nemusím rozepisovat. Objevila se nová překážka, područkování pomocí nohou i rukou. Klouzalo to daleko méně, než se od pohledu zdálo. Takže mi akorát pršelo do očí. Žádná těžkost. Další vtipný moment nastal, když jsem doběhla k prolézání potrubí v potoce. I když jsem včera viděla jen to, co osvítilo Michalovo světlo, rozdíl mě doslova praštil do očí. Hladina vody byla minimálně o 30cm výš než večer. A síla protiproudu taky podstatně větší. Při vylézání jsem prohodila k dobrovolníkovi "Nějak nám to od včerejška stouplo". Odvětil "A stoupá nám to pořád". (Cca hodinu po doběhu jsem se dozvěděla, že hladina dosáhla úrovně, že už se z bezpečnostních důvodů potrubím neprocházelo). Pak následoval návrat ku festivalce ozvláštněný vpodstatě zbytečnou občerstvovačkou kilometr před cílem. Před Aix stěnou jsme se šli svlažit (nebo vlastně ohřát) do rybníka. Tam už zase čekala děcka, ale hláška "Podívej, teta leze jak ten krab!", kterou utrousila sestra, mě fakt rozesmála. S nedobrým pocitem jsem se blížila k Aixu, ale lezu... lezu na prasáka nohu přes nohu... a pořád nepadám. Pak přišel dobrovolník Jirka a nekompromisně mi zasadil ránu "Tohle musíš dát, to jsou chyty pro děti". No tak jsem to (stále na prasáka) došla, no... Antonie a Emma musím přiznat klouzala dost, ale dalo se to. Jeden fail jsem si ještě stačila střihnout na slacklině. Po překvapivě snadném zdolání mokré vlny jsem byla v cíli. Kurňa, šlo mi to v tom slejváku daleko líp, než včera. Bavilo mě to, bylo mi teplo... To nemůžu Michalovi říct, nebo mě zabije...

Závěr je asi takový: Nejsem si jistá, že ještě někdy někoho odsoudím k tomu, aby se mnou běžel mix :D

Dále bych ráda upozornila (varovala) závodníky, že jsem byla teď v Hradci 3x a z toho 2x (!) jsem si domů přivezla klíště. A jedno se se mnou zkamarádilo i v tom hrozném lijavci.


Mokru ten víkend neutekl nikdo, ale je potřeba to brát s úsměvem :)



Související:



Další fotky ze závodu:

Tady se sice netvářím zrovna nadšeně, ale je to spíš tím, že nerada lezu po síti, když je na ní někdo další. Vím jaké to je, když ji někdo přišlápne a skřípne to ruce u konstrukce.




Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za tvůj případný komentář!

Oblíbené