První závod roku jsem si letos nechala až na únor. Jednak jsem si řekla, že starty v zimě nesou zvýšené riziko nějakého zbytečného úrazu a taky, s ohledem na svou nespolehlivou imunitu, jsem nechtěla dráždit hada bosou nohou. No jak už to tak bývá, po dvou měsících bez zdravotních obtíží se přesně týden před startem objevila teplota, rýma, slabost... S odhodláním zamezit rozvoji vážnějšího moribundu jsem se okamžitě vrhla do boje. Teplo, léky, tekutiny, polehávání, dobrá víra a hlavně... hlavně žádná výrazná tělesná aktivita nebo dokonce hovězí nápady typu "Jen trošinku vyklusat". Tak se stalo, že mě to za 4 dny přešlo a mohla jsem se s klidem v duši postavit na start. Samozřejmně i s vědomím, že po týdnu polehávání to nebude žádná hitparáda.
Po mém naléhání a výčtu všeho, co se může přihodit při překonávání Ťokova průsmysku, jsem přiměla velitele posádky vyrazit hodně brzy a tak jsme na závodiště dorazili s komfortním hodinovým předstihem. Hodina se samozřejmně, jako pára nad hrncem, rozplyne ve frontách na registraci, toiku, úschovnu a tak vám zbyde akorát těch 15 minut na lehké rozehřátí. Ve startovním koridoru jsem se nebyla schopná soustředit na nic jiného, než na myšlenku "Snad mi někde nevypadnou rovnátka" :) Nj, každý začátek je těžký, a je třeba si zvyknout. Z letargie mě vytrhnul až smrad červené dýmovnice. Pak nastala taková lehce smutná spartanská rutina. Prvních 200 metrů se snažíte dostat z chumlu, aby vás někdo neuzemnil, ale bohužel, vše je marné. Hned jako první překážka je OUOU, tudíž ukázkový špunt, naprosto nevhodný tak brzy po hromadném startu. Takže frontička a pár nakopnutí.
Na dalším kilometru byly jen dvě překážky, takže se pole aspoň se zpožděním roztrhalo a člověk se nemusel s nikým strkat. Monkey bar nepříjemně studil, ale žádná jiná záludnost se nekonala. I přes těžkopádný běh mne překvapil a potěšil fakt, že jsem při stoupáních na lesních stezkách byla natolik nervní ze zpomalujících závodníků, že jsem se zařadila do málopočetného rychlého pruhu, který to musel brát nevýhodnější stopou a taky trochu skrz keře. Každé místo, o které se posunete dopředu, potěší. Následovaly klasické sprintové překážky, kdy se mi výrazněji vybavuje jen moment, kdy mi pytel s pískem stahoval límec vesty a tak jsem druhou část okruhu absolvovala jen s minimálním přísunem kyslíku. No... nebyl čas se zdržovat, nadechnu se potom :)
Největší koncentrace překážek byla samozřejmě na posledním kilometru a tam se to taky celé pokazilo. Oštěpem už jsem se naučila obstojně házet, jen si budu muset zvyknout na to, že v CEU sérii je to trochu dál než těch předepsaných 25 stop :) Takže si klacek hajnul asi metr před terč. 30 angličáků je nepříjemnost a na Sprintu rozsudek neúspěchu. V tuhle chvíli jsem pociťovala předcházející zdravotní potíže asi nejvíc. Tělu se nechtělo táhnout a už vůbec ne zvedat. Ale nějak jsem se tím prokousala. Po šplhu a bezproblémovém balancu přišla Z-Wall, která je pro mě v CEU trochu bingo 50/50. Tentokrát jsem jak největší jelito prošlápla a už v půlce se za doprovodu vybraných výrazů odporoučela do burpee zóny. Dalších 30 bolelo ještě víc a pro Sprint to znamenalo absolutní konec nadějí na trochu slušný výsledek.
Trochu jsem se zklidnila na závěrečných Slip Wall, Multiringu a Hercules Hoist. Rebelsky jsem zabavila hned dva naprosto zelené banány. Ve výsledkovém stanu hlásili všechny tablety "network error" a tak jsem se šla postavit do fronty na úschovnu. Ježiš takhle pár dní po nemoci musím přece rychle do suchého. Vždyť mrzne. O téměř 30 nekonečných minut později jsem obdržela z nějakého nepochopitelného důvodu blátem obalený batoh a proklínala život. Jen jsem do této chvíle nepochopila, co tam tak tragicky podělali. Čekací doba byla absurdní.
S ohledem na dvojí selhání v závodě jsem po výsledcích dál nijak obzvlášť nepátrala a šla se rychle rozklepaná převléknout (ta "šatna" o rozměrech asi 4x4m pro účely vyprodaného závodu byla taky úsměvná). S dobrým pocitem, že alespoň nedošlo na nějaké zranění, jsme poslední zatáčku před Vídní rychle opustili. S odstupem tří dní mohu s úlevou prohlásit, že nepřišly žádné další zdravotní komplikace. Mám tedy radost, že jsem udržela emoce na uzdě a vydržela před závodem nic nedělat dostatečně dlouhou dobu. Že bych konečně dospěla? :)
Na dalším kilometru byly jen dvě překážky, takže se pole aspoň se zpožděním roztrhalo a člověk se nemusel s nikým strkat. Monkey bar nepříjemně studil, ale žádná jiná záludnost se nekonala. I přes těžkopádný běh mne překvapil a potěšil fakt, že jsem při stoupáních na lesních stezkách byla natolik nervní ze zpomalujících závodníků, že jsem se zařadila do málopočetného rychlého pruhu, který to musel brát nevýhodnější stopou a taky trochu skrz keře. Každé místo, o které se posunete dopředu, potěší. Následovaly klasické sprintové překážky, kdy se mi výrazněji vybavuje jen moment, kdy mi pytel s pískem stahoval límec vesty a tak jsem druhou část okruhu absolvovala jen s minimálním přísunem kyslíku. No... nebyl čas se zdržovat, nadechnu se potom :)
Největší koncentrace překážek byla samozřejmě na posledním kilometru a tam se to taky celé pokazilo. Oštěpem už jsem se naučila obstojně házet, jen si budu muset zvyknout na to, že v CEU sérii je to trochu dál než těch předepsaných 25 stop :) Takže si klacek hajnul asi metr před terč. 30 angličáků je nepříjemnost a na Sprintu rozsudek neúspěchu. V tuhle chvíli jsem pociťovala předcházející zdravotní potíže asi nejvíc. Tělu se nechtělo táhnout a už vůbec ne zvedat. Ale nějak jsem se tím prokousala. Po šplhu a bezproblémovém balancu přišla Z-Wall, která je pro mě v CEU trochu bingo 50/50. Tentokrát jsem jak největší jelito prošlápla a už v půlce se za doprovodu vybraných výrazů odporoučela do burpee zóny. Dalších 30 bolelo ještě víc a pro Sprint to znamenalo absolutní konec nadějí na trochu slušný výsledek.
Trochu jsem se zklidnila na závěrečných Slip Wall, Multiringu a Hercules Hoist. Rebelsky jsem zabavila hned dva naprosto zelené banány. Ve výsledkovém stanu hlásili všechny tablety "network error" a tak jsem se šla postavit do fronty na úschovnu. Ježiš takhle pár dní po nemoci musím přece rychle do suchého. Vždyť mrzne. O téměř 30 nekonečných minut později jsem obdržela z nějakého nepochopitelného důvodu blátem obalený batoh a proklínala život. Jen jsem do této chvíle nepochopila, co tam tak tragicky podělali. Čekací doba byla absurdní.
S ohledem na dvojí selhání v závodě jsem po výsledcích dál nijak obzvlášť nepátrala a šla se rychle rozklepaná převléknout (ta "šatna" o rozměrech asi 4x4m pro účely vyprodaného závodu byla taky úsměvná). S dobrým pocitem, že alespoň nedošlo na nějaké zranění, jsme poslední zatáčku před Vídní rychle opustili. S odstupem tří dní mohu s úlevou prohlásit, že nepřišly žádné další zdravotní komplikace. Mám tedy radost, že jsem udržela emoce na uzdě a vydržela před závodem nic nedělat dostatečně dlouhou dobu. Že bych konečně dospěla? :)
Související:
Jak na to - ruce, mozoly, pásky a rukavice
Kde trénovat OCR - Fitness svět pod Palmovkou
Kde trénovat OCR - Predator Gym
Kde trénovat OCR - Fitness svět pod Palmovkou
Kde trénovat OCR - Predator Gym
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj případný komentář!