Život mezi překážkami: Predator Race Dril Monínec 2019

https://meziprekazkami.blogspot.com/2019/05/predator-race-dril-moninec-2019.html#more

Měl to být po více než měsíci odpočinkový víkend... Ale znáte to. Pěkná akce za humny a já navíc potřebovala vyčerpat dobrovolnický kredit z loňského léta. Rozmyslela jsem se pár dní předem a pohled na registrační formulář se mi vůbec nelíbil. Můžu startovat v 17:30 v Open. Jestli se mi to zdá pozdě, je tu ještě možnost Elite o hodinu a půl dřív. Jenže já nechci startovat až v půl šesté... :)

Na místo jsme dorazili před devátou ráno a tak jsem měla do čtyř spoustu času na okounění kolem, obhlídku trati, oběd, kafe, focení týmových kolegů, druhé kafe, nákup nové čelenky... A sledování vývoje počasí. Nejdřív bylo pěkně. První polovina závodu Brutal měla hezky a za sucha jim to pěkně šlo. Jenže pak přišlo slibované a zhruba od jedenácti hodin střídavě pršelo hodně a málo. Komentátor vykřikoval, že je to dobré, že zatím neprší vodorovně, takže jsme byli všichni v klidu :D

Na Monínci se startuje trochu do kopce...

Čas se nachýlil a šla jsem se chystat ke startu. Vyslechla si pár nejapných připomínek na téma "Máš na zadku díry" a vydala se vstříc větru a dešti. Ve startovním koridoru jsem jedné závodnici, která si stěžovala, že potřebuje kapesník, ukázala, k čemu mám za takového počasí potítko, a po klasické predátoří startovačce jsme se vydali po mokré sjezdovce vzhůru. Asi v půlce kopce jsem se ujistila v tom, že tohle bych na druhý den v rámci Masakru nechtěla šlapat s pytlem na zádech...
Přibližně v tu chvíli jsem uviděla vedle trati Jirku z týmu, který se i za nepříznivého počasí šel "vyklusat" tím způsobem, že absolvoval část trati se mnou, fotil, natáčel a povzbuzoval. Díky moc :)

Nejdřív to šlo všechno relativně dobře.

I když bylo mokro a překážky klouzaly, zvládla jsem vše kromě Vacíkova klacíku (flying totem). Krátce po té jsem osiřela a záhy pochopila proč si Jirka následující část odpustil. Přišli Rolling Stones. Nekonečné plazení do kopce přes obrovské kameny. Kdo někdy běžel Ještěd SkyRace, tak podobně jako pod vrcholem, ale mnohem delší a v lese. Zhruba v půlce byl výšlap přerušen šplhem o tyči. Když jsem pak spatřila dobrovolnici sedící pod deštníkem, měla jsem z toho radost jak malé dítě. Věřila jsem, že stoupání je u konce a záhy se mi to potvrdilo. Ale když lezete nahoru, musíte zákonitě zase dolů. Sklon příšerný, uklouzaná mokrá hlína, všude trčeli kořeny a kameny, ale cesta dolů je moje chvíle. Prostě to pustím a nepřipouštím si, že mě boty zradí. Pro dnešek jsem obula hrotovky a plně jim důvěřovala. Podařilo se mi nezabít a lehce sebevražedným způsobem předběhnout pár závodníků. Když za sebou slyšeli funění a chroustání hrotovek, raději sami uhýbali. Pod kopcem čekal poloviční waver a na něm zácpa závodníků z předchozí master weekend vlny.
Přiřítila jsem se tam a jeden z nich mi řekl, ať chvilku počkám. Na to jsem opáčila, že mám coby elite závodník naspěch a najednou tam bylo místa dost :) Všechno je o vzájemné ohleduplnosti. Všem jsem poděkovala za uvolnění místa a pádila dál. A vůbec se netěšila na to, co nevyhnutelně muselo následovat. Organizátoři stále vymýšlí nové a tak protentokrát vylepšili vodní sekci. Akvapark už nenabízel jen plavání a skluzavku, ale i skok z věže. Plavání byl údajně jen brod, ale já celých asi 50 metrů prostě nedosáhla na dno. Voda ledová, jak jinak. Na konci si mě vyhmátnul fotograf.

Po nějakých 300 metrech běhu na mě čekala skluzavka. Už z dálky jsem viděla, jak je pěkně prudká a spodní hrana je poměrně vysoko nad hladinou. Jasně, takže to se mnou do vody pleskne jak s hadrem. Na skluzavce nikdo nebyl. Nahoru to šlo dobře až na kovový žebřík, který mi připomněl, jaká je slabina hrotových bot. Klouže to jak prase. Rozhodla jsem se moc nedívat dolů, a po chvilce váhání na horní hraně se pustila. Plesk na špičku (rozuměj zadkem napřed). K mému velkém překvapení jsem dopadla až na dno. Nějak neukočírovala potřebu nadechnout se a decentně si lokla. Na hladině jsem prskala vodu a vyděšeným pohledem se ujistila, že mě záchrana na lodích sleduje. Vysápala jsem se ven u skupinky přihlížejících, vykašlala zbytek vody a podél břehu druhého rybníčku mašírovala k druhému dějství. Na výběr byl skok ze tři a pěti metrů. Na nižší plošině jedna závodnice, na vyšší asi 5-6 chlapů, a v hendikepu za nesplnění překážky hlava na hlavě. Bylo mi řečeno, že nižší je pro ženy bez hendikepu a tak jsem o tom moc nepřemýšlela. Dnes není chvíle na masírování ega a nižší skok vychází výhodněji i časově. Povzbudila jsem závodnici ať skočí. Ona mi opáčila, že nespěchá a klidně se podívá, jak mi to půjde. Dobrovolník zahlásil "Hlavně se odraz a skoč do dálky". To nebylo příjemné. Nechtěla jsem spadnout do kamenů u břehu, jenže odrazová hrana byla tvořena kulatou kovovou trubkou, a s ohledem na hrotovky to bylo vše, jen ne stabilní situace. No nic, děj se vůle boží. Hopla, plesk a opět odraz ode dna. Z pětimetrovky se nikdo zatím neodvážil a tak jsem měla volnou cestu proplavat pryč k asi 30 metrů vzdálenému výlezu. Utopená krysa na druhou, ale bylo to za mnou. Hlavně běžet, ať neztuhnu. Po asi 300 metrech šplh na laně. S hroty to šlo samo. A po dalších pár stech metrech jsem se ocitla na sjezdovce kousek od festivalky. Přes síť dobré, ale pak začali problémy. Vše už bylo zmáčené a jak závodníci hodně hedikepovali, tak i zablácené. Což je u série ručkovaček celkem zásadní problém. No nevadí půjde, co půjde. Po krátkém kombu, flying wheels a trnech jsem se konečně ocitla před závěrečnou vlnou. A protože mě dost popudilo chování některých "elitních" závodníků*, jistá míra zdravého nasrání mi pomohla zdolat mokrou vlnu hned na první pokus. (video zde)

15. místo v Elit ženy a 3. v kategorii. To na první pokus nebylo zlé.

Zase s banánem :)

*Co se mi v závodě nelíbilo v rámci Elite kategorie byl fakt, že se někteří "eliťáci" vůbec nepokoušeli o zdolání překážek. Ani se jich nedotkli a po přiběhnutí na překážku šli ROVNOU na hendikep!!! Chování elity si představuji jinak. Obzvlášť, když pořadník rozhoduje o kvalifikacích na mistrovské podniky. Celý den komentátor vykřikuje, že elita má závěrečnou vlnu povinnou a když vznesu protest u dobrovolníků na vlně, tak mi dotyčná s klidným výrazem opáčí, že o ničem takovém neví?! Za mě obrovské zklamání a ptám se - v čem je elitní kategorie Predátor Race elitní? Za stávající situace, kdy jsou překážky mokré a obtížně zdolatelné, ti poctiví doplatí na přirozený pud překážku zdolat. Prostě jelita a vyčuránci je předběhnou na hendikepu.

Za fotografie a podporu děkuji Jirkovi Bílkovi (OCRA CZ TEAM)