Život mezi překážkami: Barbarian Race Wisla 2019

https://meziprekazkami.blogspot.com/2019/06/barbarian-race-wisla-2019.html#more

Pokud máte pocit, že vás staré známe OCR závodní série začínají nudit, všechno už jste viděli, všechno umíte a máte vlastně hodně dobře natrénováno, je dobré se zajet podívat třeba na polský Barbarian Race. Spadne vám hřebínek, realita vás řádně profackuje a s rozběhnutím nakopne do... No to je jedno. Pokud to přijmete s pokorou, nakopne vás to aspoň správným směrem :)

Na Barbarian Race jsem zavítala podruhé. Loni v létě to byl impulzivní nápad narychlo přetavený v realitu a po tom, co jsem odjížděla domů se zkrvavenýma rukama a nudlí u nosu mi bylo jasné, že to rozhodně nebylo naposledy. Takže druhé dějství 1.-2.6. ve Wisle kousek za česko-polskou hranicí. Ve Wisle mají totiž takový impozantní prvek čnící nad hlavní silnicí. Mamutí můstek alias skocznia Adama Malysze. No a právě na "skočně" se to všechno odehrávalo. Co má OCR společného se skočnou? Vlastně nic moc, je to jen start na zahřátí. Barbarian ale ve Wisle pořádal i závod Barbarian Hill, což bylo mimo jiné i oficiální mistrovství Polska v běhu do "skočny".

V tuto chvíli (i přesto, že po bitvě je každý generál) můžu s klidem v duši říct, že mě ani trochu nemrzí, že jsem se tohoto bláznovství nezúčastnila.

Stačilo mi můstek 3x absolvovat po schodech za účelem fandění a natáčení a pak jednou na ostro v rámci nedělního startu Barbarian Race. Názor "Pár minut a máš medaili" je pro mě nerelevantní. Kvůli kusu železa bych se tam fakt nesápala.

Pro zájemce - První kvalifikační rozběh
- Večerní finále mužů

Večerní finálové běhy měli svou atmosféru...

Takže se vratím k podstatnému. Do Wisly jsem přijela kvůli nedělnímu závodu. V sobotu to bylo čistě jen o fandění a obhlídce trati (při které se mi naprosto jelitózním způsobem podařilo natrhnout si mozoly) a ochutnávce místních kulinářských specialit. Nejvíc zaujal grilovaný oštěpek.

V neděli ráno tedy přišel čas jít se popasovat se "skočnou". V řádu desítek minut před starten jsem byla s věcí smířená, ale ve schvíli, kdy nás vpustili do prostoru startu, se mi začalo velmi - nechtít -. Stačilo mi pár kroků po umělém povrchu bez sítí a už jsem se málem natáhla. Tak se hlavně neztrapnit až se rozeběhneme. S ostatními českými souputníky jsme se shodli, že tady fakt nemá smysl se někam tlačit a riskovat, že nás semele dav těch, kteří musí těch prvních 30 metrů k bodu zlomu běžet jak splašení. S vědomím, že závod na vrcholu skočny nekončí, ale začíná, jsme se zařadili až na úplný chvost. A bylo to přesně tak. Celkem v poklidu jsme vystoupali nahoru a já s uspokojením zjistila, že se po 4 minutách lezení po čtyřech nacházím tak uprostřed startovního pole a na rozdíl od mnohých jsem schopná se ihned pomalinku rozběhnout. Chvíli jsme pobíhali po lese nahoru a dolů, až jsme cca po kilometru narazili na první "hnízdo" překážek. Barbarian vás totiž nechá celkem dlouho běžet a pak vám napálí sérii třeba 4-6 silově-technických překážek na 200 metrech. Ale to se ví :) A protože jsme byli po zdolání skočny všichni pěkně rozehřátí, první překážkou bylo asi pět klád na hladině naprosto ledové říčky. Každou kládu bylo třeba podlézt = zcela se ponořit. No nic moc musím říct. Sotva jsem popadala dech a po poslední kládě se mi následkem chladu slušně motala hlava... Okamžitě za výlezem byla první ručkovací překážka (Rurecznica). Bylo třeba se zavěsit na dvě tyče, posouvat si je oky a tím to způsobem "dojít" až na konec překážky. Prej "Bacha, jak tam tu tyč strčíš neopatrně, tak tě to kousne..." Takže jsem si asi pětkrát přechytila a cca v půlce konstrukce ucítila pronikavou bolest. Skřípla jsem si ruku mezi tyč a otvor. Došla jsem na konec a na zemi sonduju co to... Na malíkové hraně levé ruky ucvaknutý kus kůže a začínala se objevovat krev. Tak mě ta mrcha Rurečnice kousla :( Celý závod přede mnou, nálada citelně poklesla. Následoval Chomik - ježek v kleci, ale přichycený na místě. Bylo třeba přeručkovat 360 stupňů a po odsouhlasení dobrovolníkem jen seskočit. Pak nijak zásadní přelézání, a blátivé příkopy... Stačilo se jednou nadechnout a bylo mi jasné, že do tohohle hnoje se mi s roztrženou prackou fakt nechce. Co naplat, tlapu jsem sice ve třech příkopech uchránila, ale vzápětí nás uvítalo plazení pod drátem v poctivé vrstvě blatíčka. Tam už se to nedalo, tak jsem celé dvě minuty velmi nahlas nadávala, že nechci mít ten hegeš v otevřené ráně. Dobrý den, gangréna ven. Pak následoval delší běžecký úsek nahoru-dolů. Behěm té doby jsem zjistila, že mi to krom jiného začalo vtipně otékat a třeba opřít se o stehno při výstupu do prudšího kopce fakt dost bolí. A přitom taková blbost... Zvládli jsme další úsek, lezení do kopce, plazení pod sítí a zase trocha běhu. Balančka s houpačkami nedopadla a pak sešup z kopce a lesem podél vody přes dvě stěny k dalšímu hnízdu. Low Rig ve vodě pod menším splavem. Čekáme ve frontě (což je další častá a zdlouhavá činnost na Barbarianu), nohy do půle stehen pěkně vymražené. Sunula jsem se z tyče na kruhy, na stojné téčko, další dva kruhy, vrazila nohy do velkého kruhu a ztratila švih. Chvíli jsem se tam mrcasila, ale slabé břišní svaly mi vystavili stopku. Vlastně nevím, jestli mi to má být líto, protože Kristýna, která překážku přelezla celkem svižně a na konci úspěšně zazvonila byla konfrontována s tím, že prý něco bylo špatně a musela i tak nahlásit své číslo. Pořádně jsem nepochopila, v čem byla závada, ale udělala bych vše stejně... Nevím, asi ofsajd nebo co :D Další Low Rig, sice nad zemí, ale mokrý stejným způsobem, přelézání dřevěné zdi a kruhy. Za nimi Egzekutor a fronta jak na banány. Akorát bez banánů. Zase do vody, přelézání sítě a Launcher (skok z odrazového můstku do vody, kdy bylo účelem trefit v letu zavěšený zvoneček). Opakovala se situace z loňského Tychy. Běžím, odrazím se, plachtím vzduchem půl kilometru od zvonku a hodím placáka do ledové vody. Kombo s jízdou na pytli, Hot Wheels, po laně přes vodu a byla jsem u "Zametače". Taková disciplína silně evokující vzpomínky na Takešiho hrad. Tentokrát se mi podařilo proběhnout bez potupného smetení do vody. Dragon Tail, Rybí schůdky a popoběhnout k druhému a třetímu kombu se zakomponovanými boxerskými pytli. Střídavě úspěchy a neúspěchy, takže časové penalizace naskakovaly*

Dragon tail a Rybí schůdky

Někde v této pasáži jsem se připojila ke Kristýně a zbytek závodu jsme absolvovaly prakticky společně. Až do této chvíle mi na natržených mozolech v dlani statečně držela puchýřová náplast z předchozího dne. Tímto ji velebím a doporučuji (Cosmos, podobné od Compeed mi zdaleka tak nedrží). Flying Monkey nad vodou jsme po posouzení situace raději vzdaly.

No co si budeme povídat, tohle je zaručený trhač mozolů, a bohužel nejen jich. Pak následoval nekonečný běh ledovým potokem a vylézání jednoho jezu za druhým. Už půlce jsem necítila nohy. Po chvilce přišly na řadu i ruce, ale aspoň mi to chladilo tu opuchlou pracku. Zhruba ve dvou třetinách mi ujely cvičky na kluzkém placáku a hodila jsem ukázková záda. Alespoň, že mě u toho nikdo neviděl. Umřel by asi smíchy. Z potoka do dalšího svahu nahoru. Zdlouhavé prudké stoupání lesem. Asi v půlce se Kristýna otočila a s naprosto vážnou tváří vznesla dotaz, zda tu žijí medvědi. Zafungovala nějaká forma telepatie a obě jsem zapištěly "Už aby nás nějakej radši sežral!". Ale dávej pozor na to, co si přeješ... Netrvalo dlouho a něco mě raflo. V podkolení jamce jsem rozmázla útočícího lesního mravence. A po pár krocích znova. Při třetím hryznutí už jsem byla nervní, koukám, co se to děje a ejhle. Po kompreskách mi leze celá armáda. Asi ucítili čerstvou mrtvolu. To, že se ještě hýbe, jim bylo fuk. Všechno jsem vztekle oklepala a lopotila se dál. Přišlo jakési přelézání po zavěšených dřevěných segmentech, kde nás fronta na chvilku rozdělila. Další běžecký úsek a na kopci "Klik Klak" - ručkování po žárovkách. Sešup z kopce a hod kladivem. To byla v určitém smyslu adrenalivnová dispiclína. Člověk tam musel zůstat, dokud netrefil. Mě se to podařilo na druhý pokus, ale pak jsem musela jít pro ta dvě kladiva za terče. To ale ostatním závodníkům bylo jedno a vesele vrhali kladiva dál. Se svým štěstím se divím, že jsem to neschytala. Další seběh z kopce a na dohled od "Mety" - cíle, jsem nafasovala pytel štěrku. Nebyl nijak obzvlášť těžký, ale šlo se přímo do sjezdovky. Dobrých 400 metrů nahoru a pak zase dolů. Dolů se aspoň dalo běžet. Pak přišla druhá "fun" disciplína, ale fun byla tak akorát pro obsluhující dobrovolníky. Bylo potřeba prolézt ohrádku s velkými nafukovacími míči a přitom na nás tříkali hadicí nějakou saponátovou substanci. Nejen, že člověk tužku viděl, ale okamžitě začaly štípat všechny rány na těle. Snažila jsem se aspoň uchránit dlaně, měla ruce sevřené v pěst, ale bylo to prd platné. Upatlaná od nechutné pěny jsem běžela k další ručkovačce - Moving Frames. Balada o mýdlové princenzně... Následovala vodní klouzačka, tak jsem se aspoň toruchu umyla. Pod klouzačkou obrat o 180 stupnů a po pár metrech dvě závěrečně ručkovačky. První byla 4 vertikálně se otáčející kola. Vydřela jsem si pilinami z rukou všechnu vodu a šlo to překvapivě snadno. Jenže závěrečné Fatality bylo fiasko. Obrátili směr a nejdřív se šli kolíky, pak podlézt sít a přes žebřík na trny. A problém jsou právě ty kolíky :D

V tuhle chvíli přestala téct voda. Nejelo to a bylo slyšet jak zadky drhnou :D

V cíli jsme téměř s hrůzou zjistily, že jsme byly na trati přes tři hodiny... + časové penalizace*. Takže konečné 25. místo v kobietkách (=ženách) byl poměrně překvapující a vlastně ne tak tragický výsledek.

* Na Barbarian race nedostanete za nezvládnutí překážky žádné trestné cviky, ani běžecké okruhy navíc. Závodník musí nahlásit své startovní číslo a vyfasuje trestné minuty (kara czasowa). Délka penalizace se odvíjí od náročnosti překážky a vše je předem dané.

zdroj: Barbarian Race

Co ještě dodat závěrem? Sestava účastníků zájezdu se velmi vydařila a díky tomu to byl naprosto skvělý závodní víkend. Vlastně nevím, jestli mě tak strašně bolí břišáky od lopocení na překážkách nebo od smíchu. Doufám, že se zase brzy potkáme, společně zaplachtíme vzduchem na dálnici a přilneme k pytli ;-)