Život mezi překážkami: Excalibur Race Sky

https://meziprekazkami.blogspot.com/2019/10/excalibur-race-sky-mayrau-2019.html#more

Sobota 28. září. Pro někoho "víkendem promarněný"státní svátek, pro OCR závodníky první dějství ORCUNITED víkendu. Letos v opačném gardu. V sobotu byl na programu Excalibur Race a v neděli pak Gladiator Challenge. Kdo by chtěl absolvovat oba (vlastně všechny tři) závody? 14 dní před mistrovstvím světa? No to asi nikdo příčetný... Jenže oni nás utáhnou na vařené nudli. Běž v sobotu i v neděli a dostaneš ručník z limitky. Věřte tomu nebo ne, kvůli tomu kusu hadru do toho jde spousta lidí. Včetně mě. Ale popořadě...

Původně jsem upřednostnila nedělní klání a v sobotu si chtěla plnit dobrovolnické předsevzetí pro letošní rok. Nj, jenže okolí vás strhne a za dobrovolnictví žádný ručník nedostanete... Takže asi týden před startem změna plánů. Dobrovolnictví jen dopoledne. Odpoledne na start.

Dopoledne nás trochu potrápilo počasí. Chvíli svítilo slunce, ale pak se zatáhlo, foukal vítr a pršelo. Na stanovišti u nošení kanystrů jsem sice nepobyla nijak výrazně dlouho, ale na rozklepání a promodrání rtů (moje fajnová disciplína) to stačilo. Musím se na tomto místě svěřit se svým porozováním. Já totiž pořád něco na lidech pozoruju. Jednoduché instrukce: "Vezmi si jeden kanystr; kterýkoliv a oběhni s ním támhle okolo toho červeného". Ať se propadnu do západního Německa, jestli kecám, Velebnosti, ale každý druhý závodník mi na to odpověděl "Jeden, nebo dva?". Vysvětlí mi to někdo? Závodníka, který si beze slova vzal dva kanystry, a pak se ještě tváříl, že debil jsem já, jmenovat nebudu. Takže toliko k dopolednímu závodu Hell.

Po chvilce zevlování kolem a polední klobáse s hořčicí (kristova noho...) jsem se začala chystat ke startu. Vysvitlo slunce a s ním přišel i pocit uspokojení z hezkého dne. Jediná dvě předsevzetí, která jsem si před startem dala, byla 1) nic si neudělat a 2) neptat se na kanystrech jestli jeden nebo dva... Hned na začátku Ježek, takže se nabízelo nějaké faux pas před diváky, ale nestalo se. Pak trocha bruslení na hrotovkách uvnitř budovy. Bez nehody. Po válení sudů v hornické šatně se mi chvilku obstojně motala hlava, ale nemělo do žádné další následky. Pak tedy ty kanystry. Na nic jsem se neptala. Přece vím, kolik a kam s tím běžet :)

Vzápětí obdobná disciplina s pneumatikami, které se nesli ve dvou kusech a pak odběhnutí do lesíka. Po chvilce pobíhání nahoru a dolů, kdy se člověk musel dívat pod nohy, aby se nepřerazil o větev nebo kořen... a tím pádem se nemohl moc dívat před sebe a šlehaly ho větve do obličeje, jsem dorazila k oštěpu. Hele já už mám ten grif fakt vychytanej. Krásně rovně... jenže balík na zemi a já ho asi o decimetr přehodila :D Smutné je, že na Excalibru se běží o náramek a o náramek jsou všechny překážky včetně oštěpu (na který máte jeden pokus). Takže jsem odevzdala a šla si to odskákat. Ale na náladě mi to nijak výrazně neubralo. Další úsek lesem a po rutinním Under Need návrat do areálu Mayrovky. Těsně před průběhem jakési šachty mně předběhla dvojice závodníků, která si bezpochyby vždy myslí na příčky nejvyšší, což mi v tu chvíli přišlo vhod. Následoval totiž Weaver, který byl notně ověšen závodníky všech výkonnostních kategorií a bylo tam trochu těsno. Ale právě tihle dva chalani si dokázali prorazit cestu a já se za nimi šikovně vyvezla.
Následovalo proskakování vozíky s vodou, šplh, jednoduché ručkování a opět jsem vyběhla do lesa.

Pro dokreslení obrázku je dobré zmínit, že "lesem" mám na mysli důlní navážky hustě porostlé listnatými stromy. O tom, že ten povrch pod nohami není úplně pevný, není třeba moc diskutovat. Následovali tedy úseky nahoru-dolů a když se běželo travezrem po úbočí, měla jsem nohy tak vyvrácené, že jediné, na co jsem byla schopná myslet, byl vyvrknutý kotník. Naštěstí se nestalo. Na poměrně dlouhém úseku byly jen asi dvě překážky a nutné zlo - hluboké bláto v potoce a nad tím hnojem natažený ostnatý drát. Poté následoval pozvolný návrat k Mayrovce. Hned první, co mě tam potkalo bylo lanové kombo, kde jsem decentně zmatkovala, ale snažila jsem se alespoň zmatky žehlit rychle, protože do cíle to bylo už jen kousek. Po přelezení sítě a "houpačky", na které můj výkon dobrovolník ohodnotil slovy "No vidíš to, ty herečko", už přede mnou byla jen dvě cílová komba. Eskamotérský výkon na prvním byl poměrně rychlý. Poté, co jsem se pověsila na kládu a vyhodila na ní nohy, mi od boty odlétlo cosi, co mi obloukem padlo neomilně přímo do oka. Kládu jsem poslepu podlezla, ale při přelézaní na druhou už mi prostorové vidění opravdu chybělo a když jsem nohama netrefila, co bylo třeba, ulehla jsem na záda o skoro dva metry níž ve slámě. Nic se nestalo, chtěla jsem jen rychle vyřešit hroudu bláta v oku a tak se vydala k dobrovolníkovi. Jenže kombinace dementního výrazu a plazení po čtyřech slámou vyvolala u přihlížejících pocit, že se stalo něco vážného a tak se rázem sešlo hned několik kandidátů na "Vyndej mi, prosím, ten hnus z oka". Dobrovolník se do oka bát sahat, zato Kláře to bylo jedno a zkušeným grifem hnůj odstranila. Překážky jsou na jeden pokus, takže jsem bohužel musela jít rakovat... Na druhém kombu už šlo všechno bez problémů a tak jsem si s úlevou, že jsem celá, šla v cíli nafasovat melouny.

OK, bylo to za mnou a i když se v Mayrau sešla silná sestava, doplazila jsem se na osmém místě v kategorii. Takže spokojenost i s výsledkem. Půlka ručníku odmakaná :D Po vyhlášení jsme se jen tak napůl a naoko rozloučili, protože s většinou známých jsme se měli potkat zase ráno o kousek dál v Kralupech. Co dodat závěrem... Doufám, že přístí rok stihnu v rámci série Excalibur Race víc, než jeden závod. Velmi kvalitní akce za humny, co víc si přát.