Neděle 29.9. a #OCRunited víkend pokračuje druhým dějstvím. Tentokrát v okolí zimního stadionu v Kralupech. 50 překážek na pěti kilometrech s tím, že na překážky máte jeden pokus. Situace, kdy se předem vzdáte naděje, že to půjde hladce. Plán B - neuhumusákovat se k smrti.
Humusák je kralupská specialitka. Pro neznalé - je to vlastně takový obohacený angličák, kdy po předoležné fázi a výskoku následuj ještě fáze zadoležná. Prostě sebou mlátíte o zem střídavě břichem i zády. Nutno ještě dodat, že systém je promyšlenější, než u jiných závodů. Zde jsou závodníci odměněni za to, že se pokusili překážku překonat, i když ji nezvládli kompletně. Za dosažení poloviny překážky se počet humusáků snižuje. Při pádu těsně před koncem musí závodník udělat už "jen pár" cviků. Odpadá nám tedy frustrující moment, kdy to závodníkovi uklouzne těsně před koncem a musí absolvovat stejný trest, jako ten, kdo se ani neobtěžoval a šel rovnou na hendikep. Takový systém totiž ve výsledku poškozuje ty poctivé "už to skoro mám" závodníky a odsunuje je až za "nedám nic" jedince.
Na rozdíl od předchozího dne jsem vybíhala se slušivou třináctkou mezi prvními závodníky. Což je na jednu stranu fajn, na druhou ale hrozilo, že já budu ta první, kdo bude za brzdu. Ale přede mnou i za mnou závodníci, které osobně znám; všichni bezpečně známe závodní etiketu a bylo nasnadě, že se na "dvoudráhové" trati vždy férově dohodneme. Interval 45 vteřin mezi jednotlivci tomu nahrával.
Stará známá partička na startu :)
Hned po startu tradičně hráči rugby s odražeči. Holky zablokovali jen symbolicky; s chlapy se tolik nemazali. Poučena z loňských nezdarů jsem nezpanikařila, a neplácla sebou o zem, aniž by se mně dotkli :D Přes zeď a tak "trochu" větší Ninja stepy do haly. Tam na nás čekala sekvence šplh (kurňa to bylo vysoko...) dva lowrigy, áčko, prolézací dráha, přeskok cívky (šmarjá, tři pokusy), mrtvé tahy, slamball a šlo se ven. Tam hupsnout do kanálu, zase z něj vylézt, přes zavěšenou stěnu z pneu do tunelu se sněhem. Jsem divná, bylo mi to příjemné. Následující průchod kontejneru se studenou vodou už méně, ale byla to jen chvilka.
Trochu protáhnout záda pod ostnatým drátem a přišla problémová sekvence. Lana u zdi by ještě šla, ale doplazit se až ke kruhům se mi nezdařilo. Za rohem flying monkey na vzdálenost, která se snad dala přešáhnout i standardně, jenže jsem jak největší jelito proti slunci minula jednou rukou a na druhé se samozřejmě neudržela... multirig, kolíky na balanc, kolíky... Mno po sekvenci asi 25ti humusáků, jsem potupně utíkala z místa činu. Za roh, za zeď, pryč. Za sebou 1 kilometr a víc překážek, než se obvykle vyskytuje na 10K tratích. Následoval delší běžecký úsek zpestřený nošením kanystrů, oštěpem a ručkovací stěnou. Poté mi dobrovolníci elektrikářskou páskou svázali ruce před tělem a do dlaní dali 1,5l pet lahev z vodou. Člověk by nevěřil, jak blbě se s tím běží. Po možná 500 metrech mi pásku přeštípli a mohla jsem běžet dál bez podivného kymácení. Přišla pěkná překážka, kdy bylo potřeba přeručkovat přes čtyři poměrně od sebe vzdálené zavěšené hrazdy. Na první jsem si musela z balíku slámy doskočit, ale pak už to bylo takové příjemné kolébání. Do reality mě vrátili hasiči s hadicí. Na rozdíl od loňského kopance přímo na solár, letos to byla taková škádlivá sprcha. Uf, takže hasiči letos v poho. Pak jsem ale zaslechla zvuk čerpadla a vzpomněla si na dva dny starou konverzaci "No mají za úkol sestřelovat šetrně..." Já věděla, že to zní zlověstně. A taky že jo. Poměrně dlouhá pontonová dráha. Na první díl se bylo potřeba zhoupnout na laně ve stylu "Tarzana". Vypadalo to tak 50/50 ale kupodivu se mi podařilo celkem s jistotou přistát. Jenže v tu chvíli začalo hučet čerpadlo a asi o půl vteřiny mi dva silné proudy podráželi nohy u kotníků. Přešla jsem asi přes dva bloky, ale bylo mi jasné, že dál to s všetečnou asistencí hasičům nedám. Padla jsem na všechny čtyři a přelézala bloky tak. Jenže, když mi ti grázlové nemohli škodit "šetrnou palbou" na nohy, vybrali si ještě lepší místo - hlavu. Kdo to nezažil, těžko to pochopí. 'Když vám dvě hadice ze strany míří na hlavu, dějí se v rychlém sledu následující věci - vůbec nic nevidíte, přímý zásah oka je pak dost bolestivý, proud ledové vody za chvíli podchladí ucho a začnete se lehce motat (což je na plovoucích pontonech dost poznat), musíte si přidržovat čelenku, když tam vrazíte ruku na ochranu, proud vám rozepne hodinky a i když nadále odmítáte spadnout do vody, začnete se "topit" na souši (pontonu). Celá ta sranda totiž, mimo jiné, funguje na principu waterboardingu. V tom proudu se nelze nadechnout. Chce se vám na ně zakřičet něco peprného, ale nezmůžete se, a tak jediné, co zbývá, je modlit se, aby se za vámi konečně objevil další závodník a oni museli své zvrácené choutky uspokojovat i na něm.
Trochu protáhnout záda pod ostnatým drátem a přišla problémová sekvence. Lana u zdi by ještě šla, ale doplazit se až ke kruhům se mi nezdařilo. Za rohem flying monkey na vzdálenost, která se snad dala přešáhnout i standardně, jenže jsem jak největší jelito proti slunci minula jednou rukou a na druhé se samozřejmě neudržela... multirig, kolíky na balanc, kolíky... Mno po sekvenci asi 25ti humusáků, jsem potupně utíkala z místa činu. Za roh, za zeď, pryč. Za sebou 1 kilometr a víc překážek, než se obvykle vyskytuje na 10K tratích. Následoval delší běžecký úsek zpestřený nošením kanystrů, oštěpem a ručkovací stěnou. Poté mi dobrovolníci elektrikářskou páskou svázali ruce před tělem a do dlaní dali 1,5l pet lahev z vodou. Člověk by nevěřil, jak blbě se s tím běží. Po možná 500 metrech mi pásku přeštípli a mohla jsem běžet dál bez podivného kymácení. Přišla pěkná překážka, kdy bylo potřeba přeručkovat přes čtyři poměrně od sebe vzdálené zavěšené hrazdy. Na první jsem si musela z balíku slámy doskočit, ale pak už to bylo takové příjemné kolébání. Do reality mě vrátili hasiči s hadicí. Na rozdíl od loňského kopance přímo na solár, letos to byla taková škádlivá sprcha. Uf, takže hasiči letos v poho. Pak jsem ale zaslechla zvuk čerpadla a vzpomněla si na dva dny starou konverzaci "No mají za úkol sestřelovat šetrně..." Já věděla, že to zní zlověstně. A taky že jo. Poměrně dlouhá pontonová dráha. Na první díl se bylo potřeba zhoupnout na laně ve stylu "Tarzana". Vypadalo to tak 50/50 ale kupodivu se mi podařilo celkem s jistotou přistát. Jenže v tu chvíli začalo hučet čerpadlo a asi o půl vteřiny mi dva silné proudy podráželi nohy u kotníků. Přešla jsem asi přes dva bloky, ale bylo mi jasné, že dál to s všetečnou asistencí hasičům nedám. Padla jsem na všechny čtyři a přelézala bloky tak. Jenže, když mi ti grázlové nemohli škodit "šetrnou palbou" na nohy, vybrali si ještě lepší místo - hlavu. Kdo to nezažil, těžko to pochopí. 'Když vám dvě hadice ze strany míří na hlavu, dějí se v rychlém sledu následující věci - vůbec nic nevidíte, přímý zásah oka je pak dost bolestivý, proud ledové vody za chvíli podchladí ucho a začnete se lehce motat (což je na plovoucích pontonech dost poznat), musíte si přidržovat čelenku, když tam vrazíte ruku na ochranu, proud vám rozepne hodinky a i když nadále odmítáte spadnout do vody, začnete se "topit" na souši (pontonu). Celá ta sranda totiž, mimo jiné, funguje na principu waterboardingu. V tom proudu se nelze nadechnout. Chce se vám na ně zakřičet něco peprného, ale nezmůžete se, a tak jediné, co zbývá, je modlit se, aby se za vámi konečně objevil další závodník a oni museli své zvrácené choutky uspokojovat i na něm.
Stalo se a já mohla poslední bloky překonat normálně po dvou a vysápat se na pevninu. Ne na dlouho. Následovalo kličkování vodou s pneumatikami a pak spíše psychologická záležitost - podplavávání plotu. Mezi plotovým polem a hladinou bylo cca 15 čísel místa, takže jsem měla nad hladinou jen obličej a po plotu pomalu ručkovala. Šlo o to jen překonat ten nepříjemný pocit, dny si ponoříte hlavu, přestanete slyšet, koukáte do nebe a nevidíte, kam míříte. Mám něco odpotápěno, takže nevidět a neslyšet v kombinaci s vodou mě nemůže nijak rozházet. Ale věřím, že pro někoho to mohlo být velice nepříjemné. Po přelezení klády už jsem konečně mohla z vody a upalovat dál. Následovali dvě zajímavé překážky. Jedna trojkombinace - triceps bar, ručkování po prkně a letošní žhavá novinka v OCR světě - Gibbons = klacky v kastlíku. No dobře, tak jsem si střihla humusáky za Gibony a běžela jsem dál. Pak překážka, kterou si pamatuji z loňska. Mezi dvěma velkoobjemovými kontejnery tři lana a pomocí nich se dostat z jedné strany na druhou. Možná bych na tomhle místě vytkla, že to bylo vysoko a pod tím nebylo nic, co by brzdilo případný pád, ale k zemi jsem nešla, takže nevím. Třeba byla obzvlášť měkká... Pak mi dva záškodníci opět svázali ruce, darovali petku a tuhle srandu "prison brake" jsem absolvovala v opačném směru. Pak jsem běžela docela dlouho až do festivalky. Tam čekalo pár bezproblémových překážek - balanc, travezr na slacklajně, 2x cívky, mandl mezi pneumatikami. Poté jeden nevinně vypadající low-to-high rig, který jsem podělala už na začátku a vlastně doteď nevím proč.
A hurá na 10m vysokou věž, ze které se skákalo do duchny. Loni jsem se s tím trochu prala a doskočila tak nešikovně, že jsem si trhla se zádovými svaly, ale letos to šlo jako po másle - nepřemýšlet, nezírat dolů, prostě skočit. A bylo to.
A přes treewalk do cíle. Neměla jsem z průběhu závodu moc dobrý pocit. Humusákovala jsem jako zjednaná, ale v poměrně silné konkurenci deváté místo v kategorii.
Ano, na první tyči to ještě šlo :D
A hurá na 10m vysokou věž, ze které se skákalo do duchny. Loni jsem se s tím trochu prala a doskočila tak nešikovně, že jsem si trhla se zádovými svaly, ale letos to šlo jako po másle - nepřemýšlet, nezírat dolů, prostě skočit. A bylo to.
A přes treewalk do cíle. Neměla jsem z průběhu závodu moc dobrý pocit. Humusákovala jsem jako zjednaná, ale v poměrně silné konkurenci deváté místo v kategorii.
A hlavně - ručník. Důvod, proč jsem to celé absolvovala :D
Závěrem zbývá ještě zmínit další etologické pozorování. K vidění byl totiž jev, který jsem nazvala "Fenomén zacpaného nosu". Při déletrvajícím pozorovaní skokanů na věži jsem si všimla toho, že si každý třetí až čtvrtý závodník při skoku z věže do duchny zacpal nos. Instinkt? Potřeba vyrovnat se s nepříjemnou situací? Potřeba "něčeho se chytit" (Simona :D)? Tohle by stálo za další bádání.
Související:
Excalibur Race Sky - Mayrau 2019
Spartan Sprint Lipno 2019
Toughest Oslo - Holmenkollen 2019
Spartan Race Super Poiana-Brasov 2019
Překážkáč Malej 2019 (červenec)
Ještě pár fotek:
Excalibur Race Sky - Mayrau 2019
Spartan Sprint Lipno 2019
Toughest Oslo - Holmenkollen 2019
Spartan Race Super Poiana-Brasov 2019
Překážkáč Malej 2019 (červenec)
Ještě pár fotek:
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj případný komentář!