Překážkáč Malej - Břehy 2019

foto: Překážkáč

Devět z deseti argumentů mluvilo za to, že se téhle akce účastnit nemám. Namátkou - nástup podzimní únavy, velmi špatná předpověď počasí, blížící se MS v OCR, střevní viróza 5 dní před startem, vyhlídka pěšího pochodu z přeloučského nádraží... Jenže člověk vždycky slyší ten tenký hlásek vzadu "Ale mě se tam chce...".
Nu což. Zdraví se zklidnilo, ráno při odchodu z domova přišla nabídka vyzvednutí na nadráží a nálada byla přes olověnou oblohu a déšť dobrá. Po příjezdu na místo bylo zcela jasné, že tohle se nevybere. Nejjednodušší variantou bylo věc prostě přijmout a třeba si z ní dělat spíš srandu. Když to člověk vezme kolem a kolem - start v 10 stupních a za deště... je to něco výjimečného? Ne, to už tu letos bylo tolikrát (Monínec, Brašov...). Bylo mi líto pořadatelů. Tohle počasí si také nezasloužili. Velkou radost mi proto udělali lidé, kteří zdržovali celou frontu, když si vyřizovali novou registraci. Nemít v takovém nečase startovné a přesto se rozhodnout, že do toho půjdou... to musí být prostě srdcaři :)

Opět jsem vyfasovala slušivé startovní číslo 203, to znamená třetí vybíhající a po chvilce nervózního poskakování jsem vyrazila na trať. Následky vytrvalého deště předchozí noci se ohlásili už na druhé překážce. Po zvednutí betonové koule na matraci ve výšce pasu se z matrace vyvalila menší tsunami. Trochu mě to překvapilo a trochu pobavilo. Horší to bylo na následujícím kombu. Navzdory předpokladům se mi podařilo přelézt kládu, přeručkovat zavěšený žebřík a přejít přes první kolmé téčko. Bohužel to další - poslední chyt před stěnou z pneu, bylo posazené podélně a jak jsem se na něm zhoupla, sjela jsem z něj jak lejno z lopaty... S ohledem na situaci jsem se podruhé nepokusila a šla si to odskákat. V tu chvíli jsem ještě netušila, že dnes se této činnosti budu věnovat víc, než jsem si na začátku myslela. Střelba paintbal - mimo (WTF, to jde??). Pak průchod rybničním náhonem, který mě v skutku pobavil. Zažil to snad každý OCR závodník. Hluboká díra, která pod hladinou není vidět. Takže si spokojeně pomalu běžím poslední třetinou vodního úseku. Pod nohama už není půl metru bahna, ale pevnější písčité dno a nějakých 30cm vody. A najednou krok do prázdna. Zajela jsem tam až po krk. Stačila jsem jen roztáhnout ruce a balancovat. Co je tohle za grotesku? Takže halt, hlavně opatrně. Udělala jsem dva kroky a najednou jsem ve vodě zase stála do půle lýtek. Tu jsem zaostřila na světlý objekt, který ke mně proud pomalu nesl. Ejhle, asi kilový kapr. A šikulka, umí plavat bříškem nahoru... Asi viděl, jak jsem tam zahučela a umřel smíchy. Následovala ještě jedna propadlina, ale nějak jsem tušila, že tam bude. Konečně jsem u dobrovolnice vylezla ven a mohla pokračovat po souši. S uspokojením jsem si uvědomila, že mi není zima, i když pořád prší. Balanc se povedl. Posouvání se to tyči v závěsu na laně mi šlo, pneu v ženské variantě byla spíše symbolická. Další kombo - shnilá hruška a vesele si skáčeme dokola. Překvapením bylo nošení pytlů, kdy jsem musela těsně před koncem okruhu pytel hodit z mola do vody, skočit za ním, vylovit ho a pak s ním teprve na hromadu k ostatním.  Během následující běžecké pasáže mne předběhla Vendy s Láďou v mixu, což jsem vzala jako fakt. Za patami se jim prášilo a naposledy jsem je zahlédla, když odbíhali od mé oblíbené překážky - šplhu po trámu s lany. Odbíhám od překážky a koukám, že je tam pěkná "šikana". Fábory se lomí v pravém úhlu na cestu a přitom rovně by to taky hezky šlo. Ještě, že jsem si toho všimla... No uběhla jsem dalších asi 500 metrů a narazila na hod palicí na terč. Opět minela a šla jsem na trestné kolečko. Pak už mě značení navedlo na břeh vypuštěného rybníka. Podle mapy závodu to znamenalo, že už jen rybník oběhnu a čeká mě sekvence překážek ve festivalce. Po dalších možná 400 metrech za mnou někdo funí. Že by mě konečně dobíhal ten mix, co startoval půl minuty po mě? Uvolnila jsem stopu a dívám se, kdo jde přede mně. Naprosto nevěřícně zírám nejdřív na Láďu a v zápětí na Vendy. Jakože cože? Zase vy dva? Zabloudili jste, nebo co? Jojo, hala... a byli zase v tahu. O pár desítek metrů dál jsem zarazila poslední hřebíček do rakve své mušky. Třetí překážka na "trefu" a já i na praku potřetí selhala. Nepamatuju si, že bych někdy na Překážkáči netrefila... a dnes všech šest pokusů mimo?  Nejhorší na tom bylo vědomí, že za tohle déšť fakt nemůže. Rybník jsem obkroužila a u festivalky mě uvítala ještě jedna balanční překážka. Kladina a dva ninja stepy. V ten samý moment přestalo pršet a začalo lejt. Na prním kombu jsem zvolila slow-line a dobře to dopadlo. Na následující ručkovací stěně jsem se držela zuby nehty a svým šnečím tempem se sunula na konec. Najednou vidím, jak za mnou na stěnu leze Lukáš N. a bylo mi jasné, že na dokončení překážky mám tak pět vteřin, bo jinak budu muset vymyslet nějaký eskamotérský způsob, jak mu uhnout... Podíval se na mě a nejspíš ho napadlo přesně to samé. No hnula jsem zadkem a na své poměry riskantním způsobem skočila po zvonku. Lukáš zvonil asi tak dvě vteřiny poté. Dobře to dopadlo. Daleko méně úspěšná byla bitva na nízkém ručkování (lowrig). Zatímco v létě jsem to pomalu na jistotu přešla, tentokrát jsem s ještě větší jistotou šla k zemi u čtvrtého segmentu. Nastala tam trochu chaotická situace, kdy se Lukáš z jedné strany vedle mě zamotal nohou do závěsu segmentu a nedařilo se mu ji uvolnit. V lajně na druhé straně na konci bojoval Láďa o to, aby dosáhnul na zvonek a skončilo to tím, že zůstal nohama viset na pneu, zatímco ruce a hlava ulehli na zem. Nezazvonil. Netoužila jsem dopadnout stejně a tak si šla lowrig potupně odskákat. Obrovské zklamání přišlo na závěrečné áčkové stěně, kdy bylo potřeba nejprve nahoru vyhodit lano, zaseknout ho do zářezu a pak po něm nahoru vylézt. Dvakrát jsem lano dostala do zářezu, ale v momentě, kdy jsem se na něj chtěla pověsit, ze zářezu se vysmeklo. Začali se tam kupit závodníci a tak jsem si šla ještě odskákat vyčerpávající kolečko v písku. Katastrofální průběh závodu. Posledně jsem neabsolvovala jediný hendikep a udržela náramek, dnes tohle... Že mě předběhne Vendy, která se po doběhu mixu vydala ještě na samostatnou pouť okolo rybníka, bylo nad slunce jasné. Ale že u mého jména zůstane v kolonce pořadí dvojka až do samotného závěru závodu jsem nečekala. Dnes jsem pohnojila, co se dalo. Ještě podivnější byl fakt, že to bylo i druhé místo celkově za všechny ženy.

Možnosti pohodlně se umýt a dovézt domů úplně čisté boty, jsem s povděkem využila.

Související:

Gladiator Challenge 2019
Excalibur Race Sky - Mayrau 2019
Spartan Sprint Lipno 2019
Toughest Oslo - Holmenkollen 2019

Mistrovství republiky OCR - Harrachov 2019

Spartan Race Super Poiana-Brasov 2019